Kala - irský noir s temnou a ponurou atmosférou, který vás vytrhne z komfortní zóny | RECENZE

Ačkoliv jde o příběh s kriminální zápletkou, nejedná se o typickou kriminálku se zasmušilým detektivem v hlavní roli. Kala je tzv. irský noir, tedy podžánr kriminální literatury typický temnou, až bezútěšnou atmosférou a postavami, které se vyrovnávají s osobními a často velmi neleh­kými situacemi. Postavy používají syrový a úsečný jazyk s prvky místního slangu, což podtrhuje melancholickou náladu celého díla. Irský noir navíc reflektuje společenská, sociální i historická témata specifická pro Irsko, jako jsou chudoba, korupce, násilí, ale také vina či pokání.

Autor Colin Walsh se prozíravě rozhodl hned na začátek knihy umístit základní klíčové informace vztahující se k příběhu – místo, kde se děj odehrává, seznam šesti hlavních členů dětské party a následně jejich rodinné vazby a vztahy. Musím říct, že zejména na začátku čtení jsem tuto pomůcku ocenila, protože jmen a postav není málo a nejednou jsem si musela některé z nich zpětně ověřit.

Kniha pracuje se dvěma dějovými linkami. V létě roku 2003, kdy Kala beze stopy zmizí, je Kale a jejím pěti kamarádům patnáct let. V dějové lince o patnáct let později se v Kinlough setkáváme už jen se třemi třicátníky. V létě, kdy jsou ve městě nalezeny lidské ostatky, se Mush – jako jediný, který v městečku zůstal – po deseti letech setkává s novinářkou Helen, jež přijíždí na svatbu svého otce, a s rockovou hvězdou Joem.

Kolonie se svíjí kolem autobusu. Stromy, co tu byly vždycky. Zkroucený končetiny, pokřivený tváře, pozorujou, čekaj. Silnice věčně posetý kameny a výmoly. Nikdy jsem se nechtěla vracet.

I když se v příběhu nevyskytuje typický zasmušilý detektiv středního věku, objevuje se tu zasmušilá a sarkastická Helen, která se pod vlivem své profese novinářky nakonec do role detektiva tak trochu dostane. Kapitoly z pohledu Helen a Mushe jsou psány v ich-formě, převážně v přítomném čase, a postavy promlouvají nespisovným jazykem v krátkých, úsečných větách.

Kapitoly z pohledu Joea jsou napsány netypickou du-formou, která podle mě výborně vystihuje jeho povahu. Stejně jako u Mushe a Helen se zde používá nespisovný jazyk a přítomný čas, jenž umocňuje ponurou atmosféru jakéhosi nepřetržitého vnitřního monologu celé knihy.

„Začíná večer, sladkej večer. Vzduch překypuje energií. Vyfoť si výhled z místa pro dýdžeje. Rozostřený lahve a těla vytvářej hřejivý pozadí. Trochu si pohraj s filtrama a pak hoď fotku na instagram s popiskem „Takhle se tu máme“. Theresa příspěvek olajkuje ani ne za deset vteřin. Stejně tak Mush. Zírej do telefonu, dokud pod příspěvkem nemáš sto lajků. Necelejch třicet vteřin. Dobrý je to.“

Je až neskutečné, jak už během prvních pár stránek na čtenáře dýchne šedivá, depresivní atmosféra, která se po celých zhruba 450 stran prakticky nemění. Pro čtenáře, kteří se v noiru (a ideálně i v ponurých náladách obecně) vyžívají, je Kala  ideální volbou. Ostatním bych doporučila pouštět se do čtení opatrně a možná román prokládat něčím lehčím a pohodovějším.

Kala ale rozhodně stojí za přečtení už jen proto, že nejde o úplný mainstream a pro některé čtenáře může představovat i vykročení z komfortní zóny líbivých bestsellerů.