Šílená

Nellie Blyová je odhodlaná, že se stane známou novinářkou. Doba, ve které žije, však není snadná pro ambiciózní ženy. Rozhodne se, že udělá něco naprosto nečekaného – nechá se na čas zavřít do blázince, o kterém se ví, že se tam s pacienty nejedná zrovna v rukavičkách. Jak se tam dostane, co zažije a zda se jí s tímto tématem podaří prorazit mezi muži novináře, se dozvíme v této knize. Toto bylo skvělé čtení! Jakmile jsem se ponořila do příběhu, už jsem knihu nemohla odložit. Bylo mi už předem jasné, že se mi kniha bude líbit, neboť zbeletrizované životopisy od Metafory – tzv. béžovky, jsou prostě sázkou na jistotu. Život Nellie sledujeme od roku 1870, kdy ji bylo šest let, až do roku 1887. V první části se dozvíme, jaké bylo její dětství, čím vším si prošla a co jí vedlo k tomu, stát se novinářkou. Nechybí tu ani pohled na postavení žen v tehdejší společnosti, kdy by podle očekávání měly být „jen“ matkami a starat se o domácnost. V druhé části se ocitáme s Nellie v blázinci, a to byla teprve jízda. Bylo to napínavé, kruté a šokující. Reportáží z tohoto drsného místa sice končí tato kniha, ale nikoliv však život Nellie Blyové. Byla to velice odvážná a inspirativní žena. Rozhodla se například vydat se na cestu kolem světa, kterou chtěla uskutečnit za méně než 80 dní a také se stala válečnou reportérkou. Rozhodně mě kniha navnadila, abych si vyhledala další informace a podívala se i po dalších knihách o této mimořádné ženě.

Kniha ve mě bude dlouho doznívat. Je to jedna z těch knih, které mi nejdou z hlavy. Je to silný příběh žen, který není tak dávný a přesto byl pro ženy opravdu hodně těžký. Co všechno si musely vytrpět, aby ukázaly pravdu a prosadily se v mužském světě. Nellie Blyová je první ženská novinářka, která se prosadila jako žena. V menším městě ve kterém vyrostla, jenže po článcích o bídných podmínkách pro ženy v továrnách se rozpoutalo peklo a šéfredaktor jí nařídil psát jen ženský sloupek o módě a to jí nenaplňovalo. Chtěla svým psaním zachránit svět, udělat ho lepším. Přesune se do New Yorku, ale tam jí žádné nakladatelství nechce přijmout. Ženy tuto profesi nevykonávají. Je pro ně nebezpečná. Nevzdá se, uzavře s šéfredaktorem sázku, že se nechá zavřít do blázince na Blackwellově ostrově. Předstírá duševně chorou a pokud napíše skvělý článek o tom, jak to tam chodí, dostane práci redaktorky, nikomu se tam nepovedlo proniknout. Z těch hrůz, které tam Nellie v utajení prožívala s ostatními pacientkami, které mnohdy jako ona ani pacientakami nebyly, protože je tam nechal zavřít manžel, bratr, otec…ženy se z ostrova už většinou nevrátily. Ty které nebyly nemocné před nástupem, v 90% zešílely z chování personálu k nim a jejich otřesných léčebných metod a hrozného prostředí. Mrazilo mě a jsem ráda, že je tato doba už za námi. Jen mě překvapuje, že tenkrát měli noviny nějakou váhu. Psali pravdu a když vyšel článek něco se hnulo. Dnes? Snůška nesmyslů a lží.

Námět velice zajímavý a mohl být i strhující, ale to podání, nevím, nakolik za to mohl i překlad, děs běs. Myslela jsem, že se přes tu mamku, taťku a Růžu, hlavně tu Růžu, nedostanu. Naštěstí to bylo jen v první čtvrtině. Též mě zarazila zmínka o jedení chleba s máslem příborem :) Tak díky alespoň za informaci o existenci této ženy, ale knihu je nutno brát s velkou rezervou.