Hra na pavoučka

Nemám slov,naprostá špica

Zuzka. Její životní příběh je opravdu neskutečný, až neuvěřitelný a zvrácený. Od čtyř let ji totiž zneužíval její otčím. Kniha je psána z pohledu Zuzky. Jsou zde obsaženy lékařské zprávy, psychologické posudky, soudní výpověď a také útržky z deníku matky. Nejedná se o oddechovou knížku, téma je opravdu těžké a věřím, že pro někoho může být těžké knížku příběh vůbec dočíst. V příběhu, který byl kdysi i medializovaný, sledujeme, jak strašně selhaly orgány policie a soudu, které jednaly absolutně neprofesionálně. Dá se říci, že zde selhala i role matky, ale zde je otázka, zda se prostě jen nebála. Otčím totiž kromě dětí, mlátil i ji. Zuzka se několikrát pokusila o sebevraždu, značnou část dětství strávila v nemocnici nebo psychiatrické léčebně. To vše jen proto, že se bála být doma. Život se s ní nemazlil ani v dospělosti. Je až neuvěřitelné, že si do života přivedla někoho, kdo se především chováním přiblížil jejímu otčímovi. Takovéhle příběhy by se neměly vůbec dít. Zuzky mi je neskutečně líto. Především v tom, že jí nikdo nevěřil.

Může vůbec být svět tak zvrácené místo, kde se páchají ty nejtěžší zločiny v podobě sexuálního zneužívání na malých bezbranných dětech? Může být dějištěm těchto bestiálních činů naše malá Česká republika? Bohužel ano. Tito predátoři chodí denně mezi námi. Může to být váš soused nebo kolega z práce. Může to být kdokoli... A dovolá se oběť pomoci? Vždyť děti mají tak bujnou fantazii... Hned na začátek musím říct, že do knihy jsme se pustili v rámci společného čtení a podstatná část osazenstva to vzdala. A není divu. Kniha se četla velmi špatně. Já to zvládl až do konce, ale s velkým sebezapřením. V žádném případě nechci příběh samotný zlehčovat, to rozhodně ne. Je strašný, zvrácený a místy až neuvěřitelný. A to je ten kámen úrazu celé knihy. Autorka sama neví, co je pravda a co je lež. Co se opravdu stalo a co ne. Rozumím tomu, proč to tak je, což je vlastně i v knize nakonec dobře vysvětleno, avšak pro čtenáře je všechno hrozně zmatené, zastřené a postrádající smysl. Nahrává tomu, už samotná stylistika knihy, která nefunguje. Vrácení v čase tam a zpět, přičemž pokaždé je vše trochu jinak. Nevím.. Rozumím tomu, že autorka psala knihu víceméně jako svůj deník, aby se dokázala s tématem alespoň trochu vyrovnat, ale možná pro veřejnost to mohlo být podáno spíše jako dokument nebo třeba také mohl s knihou pomoct někdo, kdo má trochu zkušenosti se psaním.