RECENZE: Země aneb Planeta lží

Myslím, že není nic bolestnějšího než bolest samotná. Už mě ani duše nebolí, dospěla jsem do stavu, kdy je tím jediným, co mě děsí, strach, že zapomenu. Dny plynou a vzpomínky odnáší vlny času jako vítr obrázky v písku...

Život je velkolepá reality show

Pro nejbohatšího muže a zároveň největšího mediálního magnáta na planetě je všechno jen hra. Hra, která nesmí nikdy skončit. Jeho šachovnice je velká jako celý svět a pěšákem ve hře se může stát každý. Jeho vlastní potomci se tak stanou účastníky prapodivné honby za pravdou, která je skrytá za pevnými hradbami lží, budovaných desítky let. Otázka je, jestli si s tak velkým odhalením dokážou poradit.

Sledovanost klesá, ratingy padají, je třeba vymyslet něco nového. Rozehraje se hra, která nemá obdoby. A o co že se bude vlastně soutěžit? O kolonizaci Marsu. Čtyři ženy a čtyři muži, dostanou šanci založit první lidskou kolonii na rudé planetě. Bude to znamenat další velký krok pro lidstvo, nebo se bude jednat o fatální přešlap s katastrofálními následky?

Je pravda, že jsme se od sebe vzdálili natolik, jako jsou si daleko zima a léto, ale kdo ví, třeba jsme se mohli potkat nějaký podzimní den, nebo zažít třeba jen střípek jara...

Země, Eloy Moreno

Povědomé kulisy

Nelze se nezmínit o podobnosti. Není to tak dlouho, co jsem v ruce držel nový román od Victora Dixena Vyslání, v němž se řeší nápadně podobná témata. Jenže zatímco kulisy jsou stejné (problematika sociálních sítí a cesta na Mars), herci jsou úplně odlišní. Zatímco Vyslání pracuje výhradně s teenagerama, tak Země je plná dospěláků. A tohle porovnávání mě neskutečně bavilo. Vyznění obou knih je samozřejmě zcela odlišné, ale nehledě na jiné cílové skupiny, já jsem si dokázal užít obě.

Jestli je tento román něčím signifikantní, pak je to posedlost cliffhangery. Pokud nevíte, co se pod tímto hezkým, (ne)českým, slovem skrývá, je to dějový zvrat. A zdá se, že Eloy Moreno na dějové zvraty hodně trpí, protože tímto poněkud agresivním způsobem zakončil v knize téměř každou kapitolu, a musím říct, že zatímco na počátku to dokáže člověka udržet u čtení trochu déle, ke konci už jsem to skoro nevnímal. Nevýhodou bylo, že i když jsem knihu už dočetl, pořád jsem nemohl přestat myslet na menší dějové linky, které se pod náporem cliffhangerů vlastně vůbec neuzavřely nebo nevysvětlily.

Jak zapomenout na první lásku? Jak zapomenout na první polibek? Takový, co chutná po nervozitě, zmrzlině a strachu. Polibek, co si dáte, a ani pořádně nevíte, jak to začalo...

Poslední kroky

Vyprávění má v sobě určitý punc zvláštnosti. Kapitoly jsou nejen zvláštně ukončovány, ale jsou také poměrně krátké, což dodává čtení dynamiku. Rychlé střídání dějových linek mi dávalo pocit, že o nic nepřícházím a nemusím čekat příliš dlouho na to, co se stane dál. Díky tomu máte v knize spousty poloprázdných stránek, protože některé kapitoly mají jen jeden, či dva, odstavce, ale zvyká se na to velice rychle. Navíc se s tím pojí i fakt, že člověk musí častěji obracet stránky, takže čtení subjektivně utíká rychleji.

I když příběh postupně odkryje několik více či méně příjemných pravd, ani jedna z nich není vyloženě šokující nebo nikterak novátorská. To ale neznamená, že se jedná o nějakou nudu, to vůbec ne, spíš jsou zde probírána témata, která jsou známá a hýbou dnešní společností. A vzhledem k tomu, že v mém světě není antiutopistických příběhů nikdy dost, tak jsem rád, že Země spatřila světlo světa. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.