RECENZE: Tajemství Nágů

Druhý díl trilogie Šiva – indického fantasy, jež si bere volnou inspiraci v tamní mytologii a božstvu, pokračuje ve vyprávění osudů boha Šivy, zvaného též Nílakantha, nebo také Mahadéva. Dílo spisovatele Amishe Tripathiho si pohrává s myšlenkou, že tento asi největší z bohů hinduistického pantheonu, se musel onou velkou bytostí teprve stát díky své karmě. Knihy tak zaznamenávají jeho dobrodružství ještě v dobách, kdy byl pouhým člověkem. Série je v našich končinách již za polovinou, a tak nezbývá než si zodpovědět prostou otázku. Je Amish skutečně „indickým Tolkienem,“ jak se mu leckde přezdívá?

Šiva od první knihy urazil dlouhou cestu. Po vypití bájného léku sómy, zaručujícího dlouhověkost, mu zmodral krk a z prostého tibetského náčelníka kočovného kmene se stal vyvoleným z dávného proroctví, který má odhalit zlo a postavit se mu. V předchozí části, nazvané Nesmrtelní z Meluhy, vedl právě melužské vojsko proti znepřátelenému vedlejšímu království. Tam se však ukázalo, že zmíněná země Svadvíp nebyla semeništěm zla, a na legendu o Nílakanthovi tamní lid věří i tam. Šiva tak čelí uvědomění, že pouze posloužil ambicím melužského císaře Dakši a ono odvěké zlo bude mít kořeny jinde. Svůj hněv tak nasměruje na prokleté Nágy, národ, který fyzickými znetvořeními pyká za špatnou karmu z předešlých životů. Národ, jenž podle všeho stojí nejen za vším páchaným bezprávím, ale i smrtí jeho přítele, učence Brhaspatiho.

Tolik asi k ději. Nebudu zde samozřejmě jmenovat všechny postavy (z nichž mi krom hlavního hrdiny nejvíce přirostli k srdci Satí – Šivova manželka a hrdý generál Parvatešvár), nebo snad zvraty, kterých je v obou dílech mnoho. Postupně se nám odhalují různá úskalí vyvolené Šivovy cesty, zrada střídá zradu a nic není tak, jak by se odpočátku mohlo zdát. Byť některé dějové kličky jsou přinejmenším lehce předvídatelné, několikrát jsem byl během čtení opravdu překvapen. Amish umí velmi dobře vykreslit motivaci postav, která u některých dává smysl až zpětně, a ačkoli chování všech charakterů místy trochu pokulhává na uvěřitelnosti, skvěle to kompenzuje právě čtivostí a stavbou příběhu, kde takřka za každým rohem číhá nějaké to překvapení.

Autor zkrátka přes všechny nedostatky psát umí. Je jen škoda, že víc nezabrousil do bohaté mytologie a snaží se o udržení jakési realističnosti. Není pak divu, že je mnohými kritizován právě za to, že se toho z čeho vychází příliš nedrží, nebo některé věci zkresluje či ignoruje. Je také otázkou, zda by série měla v zahraničí takový úspěch, nebýt lákavých obálek, velké mediální kampaně a hlavně právě Šivy, který jako bůh prostě táhne.

Tajemství Nágů je velice čtivá fantasy, které ovšem do rozsáhlé epičnosti chybí právě nadpřirozené prvky (kterých tu mnoho není), jakožto i propracovanost a hloubka právě takového velikána, jakým je Tolkien. Zůstává jen poněkud šablonovitý příběh, zabalený do lákavé a nepříliš okoukané mytologie a starověkého indického prostředí, které má rozhodně něco do sebe. Když odhlédneme od toho, jak volně Amish nakládá s příběhy, jichž okolo Šivy vzniklo mnoho, a také od podivně moderního jazyka (pojmy jako „terorista,“ nebo „radiové vlny“ působí v příběhu, odehrávajícím se 1900 let před Kristem opravdu jako pěst na oko), jakým je kniha psaná (jelikož série podle všeho rovnou vycházela v angličtině, jen těžko za to může český překlad) dostaneme akcí a zvraty nabitý příběh, který sice není nikterak převratný, ale rozhodně ani špatný. Oceňuji také pro mne jako laika zcela nezbytný slovníček pojmů na konci knihy, protože zorientovat se v množství neznámých oslovení, titulů, frází, názvosloví a kdoví čeho ještě by pro mne jinak bylo velmi těžké.

Jako oddychová série s jiným prostředím, než na jaké jsme v žánru běžně zvyklí, a sympaticky vykreslenými postavami (byť občas jednají trochu naivně či dětinsky) stojí jak Tajemství Nágů, tak předešlý titul Nesmrtelní z Meluhy určitě za pozornost. Slušná kniha? Určitě ano! Indický Tolkien? Rozhodně ne. Tolkien vytvořil natolik svébytné a komplexní dílo, že se o tom může většině (nejen) žánrových spisovatelů tak leda zdát. Navíc mytologii (v jeho případě zejména severskou a germánskou) nepřepisoval, jen z ní zlehka vycházel, což je rozdíl oproti Amishovi. Ten totiž právě tu indickou přepisuje do jiných kulis. Nutno dodat, že závěrečnou část trilogie Šiva – Přísahu Vájuputrů, která má vyjít ještě letos, si přečtu docela rád…