RECENZE: Sofie, Smrťák a já

Kniha s přiléhavým názvem Sofie, Smrťák a já poprvé vyšla v Německu v roce 2015. Už z názvu je patrné, že hlavní protagonista, ač se jedná o jeho příběh, nepovažuje svou osobu za klíčovou. Před sebe staví hlavního hybatele děje, který mu zásadně zasáhl do jeho života, Smrťáka, ale ani ten v očích hlavního hrdiny nemá takovou důležitost jako náladová a rýpavá Sofie.

Ač kniha slibovala humorné rozhovory se „smrtí“, obávám se, že většina vtipu se z dialogů vytratila během překladu. Nemůžu ovšem říct, že bych se za celou dobu čtení aspoň nepousmála. Některé situace a dialogy byly tak absurdní, až byly vtipné.

Jako například v situaci, kdy se před hlavním hrdinou zavřou dveře tramvaje, v níž už jsou Sofie se Smrťákem, a začne ujíždět pryč. Hlavní protagonista musí běžet na další zastávku za tramvají, protože jakmile by se od Smrťáka vzdálil na více než 400 metrů, zemřel by „předčasně“.

„Tys teda vypadal!“ smála se Sofie. „Jako prase, když utíká před řezníkem.“

„Jenomže tentokrát prase honilo řezníka,“ namítl Smrťák.

„Vy jste oba tak příšerný volové!“ ucedil jsem.

Ale uvnitř mě se rozhostil nesmírný klid. Takový ten klid, jako když jste zrovna docvičili a musíte si přiznat, že ti trotlové přece jen mají někdy pravdu. „Ve zdravém těle zdravý duch.“

Je potřeba říct, že celá kniha přímo přetéká sarkasmem a cynismem, takže pro ty, kteří si v tomto stylu komunikace vyloženě nelibují, nebude asi tato kniha příliš atraktivní. Uštěpačné poznámky kolem sebe trousí jak hlavní hrdina, tak Sofie a ani Smrťák často nebývá pozadu.

Paradoxně nejsympatičtější postavou v celé knize je Smrťák. Elegantně oblečený sympaťák, který je vždy šarmantní a galantní k ženám, jenž navíc projevuje až dětské nadšení i z těch úplně nejobyčejnějších věcí, je tahounem většiny komických scén v knize. O něco méně sympatií ve mně vzbuzoval apatický hlavní hrdina, který se nechával unášet životem bez sebemenší snahy o cokoliv.

Kapitolou sama pro sebe je Sofie. Ta se do středu dění dostane tak, že přeruší Smrťáka v jeho práci tím, že v nevhodnou chvíli zazvoní na zvonek u svého ex. Sofie je skutečně silnou osobností a absolutně nemá potřebu kontrolovat věci, co vypouští z úst, což jí u mě mnoho sympatií také nevyneslo.

Příběh je vlastně apelem na každého z nás, aby žil svůj život tak, jak nejlépe umí, než si pro něj přijde Smrťák a bude už příliš pozdě cokoliv dohánět. Autor ovšem zvolil poněkud netradiční formu, jak své poselství čtenáři předat a poměrně vážné a smutné téma schovává pod roušku lehce prvoplánového humoru.

Tato kniha rozhodně není pro každého. Troufám si tvrdit, že vzhledem k tomu, že hlavní hrdina je vyhořelý čtyřicátník, směřovala bych knihu na čtenáře podobného věku. Kniha svým osobitým způsobem donutí čtenáře k zamyšlení, ovšem nijak hlubokou stopu ve mně bohužel nezanechala.