RECENZE: Pomocnice – Tahle autorka je mistryní zvratů!

Je na něm něco zvláštního. Mám pocit, že kdyby mluvil anglicky, mohla bych se mu svěřit. Že je možná tím jediným člověkem, který by mi uvěřil. Který by mi pomohl...

Poslední šance

Prozradím vám jen trochu. Když jsem ji uviděl poprvé, vypadala jako milá, mladá slečna, která má všude dveře otevřené. Byla to iluze, pozlátko, chyba v úsudku. Millie toho už má hodně za sebou a její minulost připomíná vláčení bahnem. Hledala si práci, ale nikde ji nechtěli. Netrvalo to dlouho, přišla o bydlení a začala bydlet v autě. Když jsem se dozvěděl, že ji ti boháči zaměstnali jako služebnou, orosil jsem se ledovým potem. Winchesterovi nevědějí, co dělají, ale je to jejich boj.

Mistryně twistu

Nevěděl jsem nic, což je vlastně slabé slovo. Byl jsem naprostý neználek! Podivná obálka, která na vás nepřestává civět a anotace, která na sebe odmítá cokoliv prásknout. Ideální kniha pro mě, a možná i pro vás. Ponořil jsem se do zbožňovaného světa stránek plných slov a nechal na sebe padat pravdu jako kladivo. Chvilku to trvalo, ale nakonec udeřilo v plné síle. Bože, bože, ta spisovatelka je mistryní twistu, řval jsem na celé kolo a cítil, jak mě tento román dostává na kolena.

Příběh si zaslouží, abych se mu klaněl stejně jako muslim proroku Mohamedovi. Jediná moje starost byla, abych se během proplouváním mezi kapitolami nezapomínal nadechnout. Ale jako většina věcí, i tahle kniha měla své mouchy. Vyprávění se mohlo na určitých místech zdát zkratkovité a namísto propracovaného napětí, se na vás všechno vyvalí hned, bez odkladu a bez řečí. Byla to chyba, či záměr? To je otázka, kterou jsem si při čtení Pomocnice pokládal opakovaně.

V bílé noční košili zářící v měsíčním světle, která proniká do chodby, vypadá jako anděl. Až na tu krev. Taky si teď všimnu, že se na podlaze pod její zraněnou pravačkou tvoří malá karmínově rudá loužička...

Je čas odejít

Něco mi v příběhu úplně nesedělo, a bylo těžké to pojmenovat. Opět jsem si pokládal otázku s chybou a záměrem. Je autorka tak trochu studený psí čumák? Nedařilo se mi utvořit si s postavami vztah. Bylo to zvláštní. Nemůžu říct, že by se jednalo o špatné charaktery, nad kterými bych neustále zíval, ale jaksi jsem trpěl pocitem, že mě nechtějí pustit k sobě. Navíc mi Nina a Millie přišly stejné, téměř až zaměnitelné, což byl ale opravdu spíše záměr. Čím dál tím víc mám pocit, že Freida si se mnou hrála, možná si se mnou hraje i teď, i přestože jsem knihu dávno dočetl. Mám z toho trošku znepokojivý pocit.

Nemám v plánu být zlý nebo přísný, to si Pomocnice nezaslouží ani v nejmenším. Závěr se mi zdál krapet přestřelený a trošku vzdálený realitě, ale když pominu tohle zaškobrtnutí, vidím před sebou propracovaný a vypointovaný příběh, který nechá spoustu konkurence za sebou. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.