RECENZE: Písek

Od východu k západu a písek jím nesený se usazoval Palmerovi ve vlasech, ucpával mu uši, hromadil se v zakřivených ornamentech plazivých dun a pohřbíval svět pod tisícem metrů pekelné kamenné drtě…

Příběh

Nikdo neví, kdy se to stalo, co se asi pokazilo. Písek obsadil všechno, co se mu připletlo do cesty. Velkoměsta zmizela a byla nahrazena pouští. Lidé se museli naučit žít s pískem v zádech, v očích a v ústech. Vidinu kvalitního života vystřídala snaha o přežívání. Lesy a řeky nahradily nikdy nekončící duny.

Navzdory tvrdé realitě se jedna rodina naučila, jak přežít. Hra osudu je rozdělila a znesvářela. Otec je opustil už dávno a matka se stala prostitutkou. Tři bratři a sestra. Čekají je velké věci nebo je, jako všechno ostatní, smete písek?

A tuhle myriádu hlasů podbarvoval tlukot srdce pouštních písků, bubnování, které nikdy neustávalo a které člověk cítil v kostech dnem i nocí od dělohy do hrobu…

Recenze

Opouštím krátké představení a vrhám se po hlavě na recenzi, protože množství emocí, které ve mně tento titul nashromáždil, hrozí přetečením. Musí to ven. Autorova trilogie Silo byla mojí vstupenkou do postapokalyptického literárního vesmíru a má v mém srdci vyhrazené speciální místečko. A jakmile jsem rozečetl Písek, dávné vášně se ve mně vzedmuly s nevídanou prudkostí. Náhle se stávám opět puberťákem, který je polapen láskou připomínající spíše posedlost.

Příběh, který se vám tu nabízí, dokáže strhnout s nebývalou intenzitou. Stačila jedna kapitola a začal jsem ztrácet pojem o čase a prostoru. Cítil jsem písek v botách, ve vlasech, temnota se do mě propíjela jako inkoust. Hugh Howey stvořil svět, kterému jsem ihned zcela propadl. Svět tak krutý, že by v něm nechtěl žít ani sám Mad Max.

Život je rozdělen do období podle věku. V jednom okamžiku tady, v příštím ve velkém neznámu. Mrknutí oka a z chlapce se stává jeho otec…“

Hlavní postavy, a hlavně jejich množství, to je kapitola sama o sobě, zde se autor opravdu vyznamenal. Máme zde pět silných charakterů, každý z nich má dostatek prostoru, a to vše se vešlo do méně než 300 stran, jak je to možné? Howey provedl geniální tah, snížil dialogy na minimum a většinu prostoru věnoval dlouhým myšlenkovým pasážím. Díky tomu máte pocit, jako byste každého hrdinu dobře znali, skoro jako by Písek měl více stran než skutečně má.

Hutná atmosféra pokořeného světa je patrná v celé příběhové délce. Je to celé syrové, špinavé, drsné. Když někdo trpí, cítíte jeho bolest až v kostech. Když knihu odložíte, trvá nějakou chvíli, než se vzpamatuje. Za předpokladu, že ji vůbec dokážete odložit.

To hučení písku, které slyšel, byla duna, která se na ně valila, obří duna zpoza té vratké zdi, na které se narodil. Život daný a posléze vzatý. Přišla si pro něj. Našla ho. A teď si ji vezme…

Kdybych si vedl nějaký žebříček knih pro tento rok, tak Písek by obsadil jednu z pěti vrcholných pozic. Prosinec je sice ještě daleko, ale já si i tak prožil malé Vánoce. Dostáváme se na samotný závěr tohoto chvalozpěvu a já si uvědomuji, že se mi dostal Písek hluboko pod kůži. Doufám, že se mi povedlo přenést mé vlastní nadšení i na vás. Přeji si, aby knihy naplňovaly vaše duše radostí, je to krásný pocit. Brzy na shledanou.