RECENZE: Inkoust a pečeť

Příběh

Aloysius MacBharrais neboli Al vás na první pohled zaujme svým skvostným bílým knírem. To na něm však ani zdaleka není to nejzajímavější. Patří totiž mezi hrstku lidí ovládající mocnou magii pečetí a za pomocí kouzel sesílaných skrz čarovný inkoust tak chrání náš svět před vpádem bytostí z jiných světů.

Aby toho ale nebylo málo, je k tomu všemu ještě prokletý. Každý, s kým promluví, k němu postupně začne pociťovat nenávist, a tak se Al musel uchýlit k tomu, že komunikuje pouze pomocí aplikací pro řeč na telefonu nebo prostřednictvím psaného slova. Jeho osobní život díky tomu není zrovna růžový a taky se zdá, že ho na každém kroku provází smrt. Jeho učni odpadávají jako hrušky a když zemře jeho poslední učeň Gordie, Al objeví důkaz, že byl členem zločinecké organizace. Je tak nucen se na vlastní pěst pustit do vyšetřování. U toho se musí vyhýbat opravdovým detektivům a zdá se, že bude muset spojit síly s jedním pořádně protivným šotkem…  

„Vytvářím a vymáhám magické úmluvy pomocí pečetí. To jsou symboly podchnuté mocí, které dokážou dost zajímavých věcí. Většina legrace spočívá v té části s vymáháním. Chtěl byste vidět drobnou ukázku?“

„To jako že nějaký karetní triky?“

„Ne, spíš něco jako tohle.“ Vytáhl jsem připravenou Pečeť neochvějné autority, rozlomil kapku pečetního vosku a odhalil pečeť nakreslenou na složeném papíru. Codpiece sebou mírně trhl a polkl. Já ho následně požádal, aby mi dal veškeré peníze, co má u sebe. Bylo to kolem pěti set liber. Slušné.

Verdikt

Tohle byl velice příjemný návrat do světa železného druida. Kevin Hearne si zkrátka získal mé srdce svým svérázným a osobitým humorem, takže se na každou jeho knihu vždy těším. Málokdo mě totiž dokáže rozesmát při čtení tak jako on.

Tentokrát si pro nás připravil úplné nové postavy. Oproti dobře a mladě vypadajícímu téměř nesmrtelnému Atticovi z Kronik železného druida tady máme důchodce Ala na sklonku života, jehož největší chloubou je jeho dobře udržovaný knír. Tento kontrast se mi moc líbil a osobně vždy oceňuji, když hlavní hrdinové nejsou jen krásní a bezchybní. Alovo prokletí je navíc velkým handicapem. Musí se s ním vypořádávat opravdu na každém kroku, ale o to více je zajímavější a dodává mu to ten správný šmrnc.  

Kevin Hearne se zde rozhodl zachovat koncept hlavního hrdiny a pomocníka, do jehož role i tentokrát obsadil velice neobvyklou postavu šotka. A já vám mohu zaručit, že vás bude bavit. Slovní přestřelky, ironické poznámky i komické situace – o to všechno díky němu v knize rozhodně není nouze.  

„Co tu děláš?“

„Jsem asi zavřenej v kleci, ne? Ty musíš být vrchol skotský inteligence. Těžko můžu bejt jinde, když nejsem na svobodě, ty chytráku. Ale aspoň jsi mě zmerčil. Ta ženská před tebou ne.“

„Měl jsem na mysli, proč jsi tu zavřený.“ Šotek nevypadal nikterak neobvykle, hoden polapení nebo zkoumání. Byl malý, chlupatý, s ostře řezanou čelistí a tváří, jíž vévodily masitý nos a obočí jako křoviska. „Protože ten chlápek je zlej parchant, proto. Nebo spíš byl. Natáhnul bačkory, ne? Jak umřel?“

„Na rozinkový vdolek.“

Přestože tempo příběhu je o něco pomalejší než jsem zvyklá ze základní série (přeci jen tady máme v hlavní roli důchodce a nikoliv mlaďocha v rozkvětu), nezapomněl si autor připravit ani několik pořádných bojových scén. Nemusíte se tedy bát, že byste se u knihy nudili. Vyprávění je čtivé, svižné, plné originálních nápadů, ale i peprnějších slovíček. Ty zde však nepůsobí nepatřičně a ke stylu tohoto autora už tak nějak patří.  

Jedná se sice o spinoff k původní sérii, do knihy se mohou vesele pustit i ti, co ještě svět železného druida neznají. Jistě potěším fanoušky Atticuse a Oberona, když prozradím, že se tady také na chvíli objeví. 

Sečteno a podtrženo, jedná se opět o povedenou záležitost, kterou mohu doporučit s klidným srdcem všem fanouškům urban fantasy. Už teď se těším na další díl, abych se dozvěděla, jak to všechno s pečetníkem Alem dopadne.  

Hodnocení: 80 %