RECENZE: Den nula – Robotí láska a lidská nenávist

Vždycky je to takhle. I když dokážeme budoucnost vycítit, pokaždé je jiná. Nikdy se nám ji nepodaří přesně odhadnout. Můžeme se jí bát, můžeme před ní utíkat, ale ona si pro nás stejně přijde...

Nový den, nové pořádky

V sobotu byl svět krásné místo a v neděli šlo všechno do kopru. Tak jednoduché to bylo. Osm let předtím, než se všechno pokazilo, se narodil chlapec, který dostal jméno Ezra. Chlapcovi rodiče chtěli pro svého mrňouska to nejlepší, a tak mu pořídili chůvičku. Na scénu tak přišel Dráp, pokročilý robotický tygr, který měl na tomhle světě pouze jediný účel – být Ezrovým nejlepším kamarádem a ochráncem.

Když Dráp objevil na půdě svoji krabici, ve které byl před lety přivezen z obchodu, uvědomil si bolestivou věc. Není nenahraditelný. Až Ezra vyroste a nebude ho potřebovat, co se s ním stane? Pro co bude dál žít? Z blížící se existenční krize byl Dráp vysvobozen, protože vypukla válka. Roboti se vzbouřili a začali zabíjet své pány. Svět začal krvácet. Drápův procesor se roztočil na plné obrátky. Co teď? Přidat se na stranu svého vlastního druhu, nebo nasadit krk, dostát svému účelu a za každou cenu ochránit Ezru? To je na jednoho antropomorfního tygra poněkud složitá situace.

Otroci zabíjeli své pány a zdánlivě se mstili za nucenou celoživotní službu rozséváním okamžiků čiré bezcitné hrůzy. To, co se mělo stát, mě děsilo...

Den nula

Zástupce vymírajícího druhu recenzuje

Autor se opět vrací ke svému oblíbenému tématu a díky bohu za to. Na rozdíl od předchozího románu Moře rzi, se nepodíváme do doby po zániku lidstva, ale na úplný počátek války, doslova do bodu zlomu. Je to tedy jakýsi prequel? Těžko říct. S naprostou jistotou se ale jedná o dva nezávisle stojící příběhy, takže je úplně jedno jakým začnete. Každopádně ale stojí za to si přečíst oba.

Přijde mi humorné, jakými paradoxy kniha oplývá. Příběh je vcelku jednoduchý, čitelný a relativně přímočarý. Autor se s ničím nemaže, žádné dalekosáhlé řeči, minimum váhání, po pár kapitolách vás nemilosrdně vrhne do války, která se rozhoří rychleji než kanystr s benzínem. Jenže proti oné jednoduchosti jde filosofická linka, Dráp čelí hlubokým morálním dilematům a to se ihned vsakuje do čtenáře, který nemá možnost úniku. Nebudu vám lhát, já rozhodně utíkat nehodlal, skočil jsem po hlavě do boje a ihned jsem začal zrazovat vlastní druh, protože být na té robotické straně mi přišlo tak nějak správné. Jenže jakmile jsem se přiklonil k jednomu týmu, autor po mně vystartoval a dost nevybíravě mi vysvětlil, že tak jednoduché to mít v žádném případě nebudu.

Už dávno jsem se naučil, že když někdo mluví o míru, ať už člověk, nebo stroj, myslí tím válku. Mír skrze válku. Mír je standard. Je to inertní stav všech věcí. Na mír nepotřebujete vynakládat energii. Pouze na válku...

Poslední dojemná slova

Největší slabina příběhu je zároveň jeho silnou stránkou. Dlouho jsem přemýšlel, jestli mi to vadilo, ale moje citlivá, křehká, květinka ve mně zvítězila. Přesto to ale musím zmínit. Kniha hraje na city. Jakože hodně, hodně na city. Řeknu to tak, jako to je. Probulel jsem začátek, prostředek i konec. Interakce mezi osmiletým klukem a robotem, co ho zbožňuje, k tomu vyloženě vybízí, a já tomu rozumím, ale i tak ve mně vrtá červíček pochybností, který se musí ptát jestli z těch emočních vypjatostí nešlo malinko ubrat. Nebo jsem prostě jen stará plačka, i to je možné. Zakončím to dnes hezky česky. Den nula je zkrátka zatraceně cute! Tak zase někdy příště. Na přečtenou.