Eli: queer romance plná bolesti i ryzí lásky | RECENZE

Autorky se ve své tvorbě dlouhodobě věnují young adult a LGBTQ+ příběhům, ve kterých nejde jen o romantiku, ale i o strach, trauma, rodinné vztahy, hledání bezpečí i chvíle, kdy má člověk pocit, že se rozpadl na kusy a netuší, jak se znovu poskládat. Přesně o tom je i Eli.

Není to roztomilá romance o dvou klucích, kteří se potkají, zamilují a svět se najednou promění v jedno velké růžové srdíčko. Naštěstí. Kdyby to tak bylo, tenhle příběh by nefungoval ani z poloviny tak dobře.

Dva kluci, dvě zranění

Nate má za sebou věci, které by se člověku stát neměly. A už vůbec ne v jeho věku. Opustil ho táta, přišel o mámu a všechno se mu začalo sypat pod rukama rychleji, než stihl říct slovo „imbecil“. A do cesty mu přišly i drogy, které jsou pro něj únikem z bolestivé reality.

Eli na tom není o moc lépe. Přežívá zavřený v pokoji, ponořený do videoher a do probdělých nocí, protože se bojí usnout. Spánek s sebou totiž přináší noční můry...

Nate a Eli se po letech setkávají a vy z příběhu cítíte určitou osudovost. Přesto nevíte, jestli si navzájem podají pomocnou ruku, nebo společně klesnou ještě hlouběji pod hladinu. 

  Eli

Tempo a vyprávění

Sbližování obou postav je pomalé, opatrné a místy i frustrující. Důvěra mezi nimi nevznikne během dvou rozhovorů a jedné dramatické hádky. Oba toho mají za sebou příliš mnoho na to, aby se komukoliv otevřeli jen proto, že by to zapadalo do romantické linky. Nateova závislost, Eliho noční můry i všechno, co si oba nesou z minulosti, ovlivňují jejich rozhodnutí, rozhovory i každý pokus začít někomu skutečně důvěřovat. Dělají chyby, brání se, ubližují sobě i druhým a často nevědí, jak si říct o pomoc. Jsou komplikovaní, zranění a ne vždycky snadno pochopitelní. O to silnější je sledovat, když se mezi nimi začne rodit něco křehkého. 

Eli není jen těžké čtení od začátku do konce. Mezi bolestnými momenty se objevují i chvíle, které příběhu dodávají něhu a naději. Hodně tomu napomáhá linka s rodinou kolem Eliho. Ta vnáší do děje pocit bezpečí zdánlivými drobnostmi – tím že vás někdo přizve ke svému stolu a nechá vás chvíli jen tak být, a to bez otázek a bez nutnosti pořád vysvětlovat, proč nejste v pořádku.

Verdikt

Styl Evy a Kláry Pospíšilových je čtivý, ale ne uspěchaný. Kniha má pomalejší tempo, což k ní sedí. Potřebuje totiž čas, aby se mohlo ukázat, co se v postavách skutečně odehrává, čeho se bojí a proč si k sobě i k ostatním tak těžko hledají cestu.

Na druhou stranu si umím představit, že některým čtenářům mohou určité pasáže připadat lehce repetitivní. Vyprávění pracuje s pohledy obou kluků, a některé situace proto čtenář prožívá znovu, jen z jiné perspektivy. U takto emocionálně hutného příběhu to ale nepůsobí vyloženě nadbytečně. Spíš to odpovídá tomu, jak trauma funguje. Neodehraje se v hlavě jednou a pak prostě nezmizí. Vrací se v různých podobách, zasekává své drápy a nutí člověka znovu narážet na věci, které by nejraději zapomněl.

Pro koho příběh je

Eli je náročné čtení o bolesti, závislosti, traumatu, ale i rodině, ryzí lásce a pomalém uzdravování. Není to kniha, po které sáhnete, když chcete něco lehkého na odpoledne. Je to příběh, který vás vtáhne do života dvou kluků, jimž budete chtít střídavě domluvit, obejmout je a hlavně jim přát, aby konečně byli šťastní.

Pokud máte rádi young adult s LGBTQ+ tematikou, pomalu se rozvíjející romantickou linkou, propracovanou psychologií postav a emocemi, které mají skutečnou váhu, Eli stojí za pozornost. Jen počítejte s tím, že dokáže zabolet.

Trigger warnings: závislost, návykové látky, násilí, sexuální násilí, explicitní scény, psychické potíže, vulgarismy