Drby z Olympu - skvělý nadčasový komiks, který si nejde nezamilovat! | RECENZE

Tenhle komiks je zároveň vtipný i návykový, ale hlavně chytře moderní. Antické bohy totiž neukazuje jako nedotknutelné, ale jako bytosti, které řeší reputaci, moc, vztahy, tlak okolí a to, jak snadno se z něčeho stane „téma pro všechny“. A jo, přečetla jsem to na jeden zátah. Jakmile jsem začala, už jsem jen otáčela stránky a říkala si: ještě chvíli… (samozřejmě jsem skončila až na poslední stránce a divila se, proč to sakra nepokračuje).

Moderní Olymp, kde bulvár vládne světu

Druhý díl navazuje přesně tam, kde první skončil, v momentě, kdy už cítíte, že se něco blíží, a stejně chcete být u toho. Persefona se snaží najít své místo ve světě bohů, konečně někam zapadnout a užívat si klidný studentský život. Jenže „božská společnost“ umí být stejně okouzlující jako krutá. Pomluvy, intriky, tlak na dokonalý obraz, hry o moc… a do toho vztahy, které nejsou jednoduché ani trochu. Zkrátka a dobře, ať už člověk, nebo bůh, každý si musí dávat pozor na to, komu důvěřuje. Přetvářka a lži vládnou světem.

Apollón od začátku působí jako někdo, u koho vám v hlavě bliká varovná kontrolka. Hádes zase na první pohled vypadá jako chladná autorita z podsvětí, ale čím víc ho poznáváme, tím jasnější je, že je mnohem zranitelnější, než by se zdálo. A jak přibývají další bohové, bohyně, nymfy a jejich osobní zájmy, přestává to být jen romantické pnutí – vzniká z toho celý společenský ekosystém, kde má každá věta a každé gesto své následky.

Drby z Olympu - Kniha druhá

Nebojí se dloubnout do citlivých témat

Jedna z věcí, ve kterých tenhle komiks vyhrává na plné čáře, je kresba. Je výrazná, stylizovaná a moderní, ale umí být i jemná. A barvy tu fakt nejsou jen pro parádu. Fungují jako nálada, signál, emoce. Každá postava má svoji barevnou energii a člověk to vnímá skoro instinktivně. Barvy dokonale vystihují charakter jednotlivých postav, včetně jejich silných i slabých stránek. Jsou momenty, kdy se u panelu zastavíte jen proto, že chcete ten pocit chvíli nechat doznít. Krásně tu fungují i kontrasty, na kterých tenhle retelling stojí: jaro vs. podsvětí, nevinnost vs. zkušenost, moc vs. zranitelnost.

Co mě na tom baví nejvíc: není to jen roztomilá romance v mytologickém kabátku. Rachel Smythe se nebojí otevřít témata jako manipulace, tlak okolí, kontrola, hranice, toxické chování nebo veřejný obraz, a to všechno způsobem, který občas umí být fakt nepříjemný. Některé scény vás jen znejistí, jiné vás reálně zabolí. Ale právě díky tomu to nepůsobí plytce. Druhá kniha na mě navíc působí jako výraznější rozjezd: vztahy se zamotávají, emoce houstnou a Persefonin svět se ukazuje v ostřejších konturách. A moderní Olymp s jeho bohy (mobily, společenské hry, „co se o kom řeklo“) tomu dává překvapivě současný náboj. Tenhle komiks totálně miluju!