Čas vos – román, který kouše a rozdává žihadla | RECENZE

Zapomenuté existence

Ptáčník je chlapík, který navzdory všemu příkoří, nebo snad právě kvůli němu, nalezl klid. Venku je všechno špatně, minulost, město, lidé, kterým ani za mák nerozumí. Když se ale ocitne uvnitř lesa, obejme ho klidná náruč přírody a on může nerušeně rozjímat a pozorovat ptactvo. Nezahnízdila opodál dvojice sýkorek?

Bára má za sebou komplikovaný život a ony komplikace se jí nevyhnou ani v budoucnu. Rodina se proměnila ve fata morgánu, vztahy v blízkém okolí pokulhávají, a tak je na čase zvednout kotvy a vrátit se tam, kde jí bylo dobře – do rodného Brodu. Kdysi musela rodnou hroudu ve spěchu opustit, a ona má pocit, že návrátem zacelí v srdci tu hlubokou díru, kterou se jí až dosud nepodařilo zacelit.

Lidé mě obcházejí, nedívají se nalevo ani napravo, spěchají. Běží životem, jako kdyby nevěděli, že na jeho konec dojdou i volným krokem...

Něžné krutosti

V pondělí knihu rozečetl a v úterý nechápal, čí je a kde se nachází. Vosy byly všude, slétaly se na něho s možná až divokou vášní. Recenzent Jirka se zalekl toho, co čte, hleděl jen v úžasu na knihu před sebou a nechápal, co s ním udělala. Autorka si hrála s jeho srdcem, občas ho pohladila, ale častěji ho nepříjemně zmáčkla, jako by to byla pouhá hopsakoule, hračka na hraní. Čas vos mi ukázal syrovost bytí, a byl to nepříjemně příjemný prožitek. Nebo snad požitek?

Chcete vědět, jaké to bylo? Dobře, zkusím vám o tom poreferovat. Dva lidé, dvojice postav, dvě dušičky, které žádají vaši pozornost. Ptáčník a Bára. Už jenom kvůli nim má cenu se zavřít před světem a prožívat písemné svědectví jejich života. Pokračujeme v divoké jízdě po silnici chvály. Autorčino pero umí hladit po srsti, ale také má plno jedovatých ostnů, na které si musíte dávat pozor při každém otočení stránky.

Čas loučení

Zprvu nepříliš komplikovaný příběh se postupně pomocí intermezz košatí a odhaluje to, co se nachází pod všemi vrstvami oblečení. Nakonec to není úplně příjemný pohled. Když jsem začínal cítit, jak příběh ztrácí tempo a lehce přešlapuje na místě, přišla rána, zvrat, který vyprávění vrátil na koleje a řítil se nemilosrdně vpřed jako rychlovlak, kterému selhaly brzdy. Alena Morštajnová ví, jak dávkovat příběh a pracovat s pointami. Její postavy ožívají napříč kapitolami a kousek po kousku odkrývají svá niterná tajemství. Nejsem žádný rychločtenář, ale při konzumaci Času vos, jsem měl pocit, jako bych těmi třemi stovkami stránek prolétl. Je to opravdu krásný kus literatury.

Tak zase někdy příště. Na přečtenou.