V tónech duše

⭐⭐⭐⭐⭐ 5/5 Jsou knihy, které si zamilujete kvůli příběhu. A pak jsou knihy, které si zamilujete kvůli postavám. V tónech duše od Annory Nesty je přesně ten druhý případ. Když jsem v prvním díle poznala Tysona, okamžitě se zařadil mezi postavy, které jsem neměla ráda. Chápala jsem jeho bolest, chápala jsem, proč jednal tak, jak jednal, ale nedokázala jsem se do něj vcítit. Neznala jsem jeho příběh. A právě ten nám Annora v této knize odhaluje. Ukazuje Tysonovu minulost ještě před adopcí, jeho boj se závislostí, pokusem o sebevraždu i každodenní snahu znovu začít žít. Postupně z černobílého světa plného bolesti nechává vznikat svět, ve kterém se znovu objevují barvy, naděje a důvod pokračovat dál. Na druhé straně stojí Amari. Na první pohled má všechno – talent, podporu i dokonale naplánovanou budoucnost. Jenže právě v tom spočívá její největší vězení. Celý život se snaží naplnit očekávání své rodiny, být dokonalá a nezklamat. Zapomněla ale přemýšlet nad tím, co vlastně chce ona sama. A právě proto si Tyson a Amari tolik rozumí. Každý bojuje s úplně jinou temnotou, přesto se navzájem dokážou pochopit lépe než kdokoliv jiný. Tyson vedle Amari poprvé nemá pocit, že s ním všichni zachází jako s porcelánem. Ona jako jediná nevidí jeho minulost, ale člověka, kterým právě je. A díky ní znovu nachází chuť žít. Nesmírně se mi líbilo, jak autorka vykreslila Tysonovy myšlenky, strachy i vztek. Nebyl to jen “ten problémový kluk” z prvního dílu. Najednou jsem chápala každé jeho rozhodnutí, cítila s ním a přála jsem mu, aby konečně našel klid. Stejně jako v první knize mě nadchly i vedlejší postavy. Annora jim dokáže dát tolik prostoru a osobnosti, že si je člověk oblíbí stejně jako hlavní hrdiny. A přestože jsem si první díl s Nicholasem a Evelyn nesmírně užila, musím přiznat, že Tysonův příběh mě zasáhl ještě o něco víc. Působil na mě syrověji, uvěřitelněji a emocionálně silněji. Možná v něm není tolik spicy scén jako v prvním díle, ale vůbec mi nechyběly. Emoce tentokrát hrály hlavní roli. Annora pro mě zůstává srdcovou autorkou. Byla to právě ona, kdo mě přivedl k českým autorům, a díky ní jsem objevila, kolik úžasných příběhů u nás vzniká. Její styl psaní je neuvěřitelně čtivý, citlivý a pokaždé ve mně zanechá něco, na co jen tak nezapomenu. Pokud jste po prvním díle váhali, jestli dát Tysonovi šanci, věřte mi… zaslouží si ji. V tónech duše je za mě nádherný příběh o bolesti, naději, druhých šancích a o tom, že i člověk, který už dávno přestal věřit ve světlo, může znovu najít důvod žít. ⭐⭐⭐⭐⭐/5

Tak jsem se na příběh Tysona těšila, jak se vypořádá s těžkou minulostí, jak se popere se svými démony a jestli se mu povede zase normálně žít. A vlastně jo, jen jeho linka o tom jak se dostává z panických atak, bojuje a snaží se ze všech sil se vrátit zpátky na nohy je dobrá. Jenže to je tak skoro všechno. Amari mi k srdci moc nepřirostla, povětšinu času jsem měla vůbec problém si je představit. Žádné jiskření, žádná chemie. Probouzely se u mě emoce pouze když Tyson za sebe bojoval nebo na scénu přišla Amari matka… Okolní příběh vlastně taky skoro žádný, už v prvním dílu byl slabší, ale tady padl ještě níž. Opět malá akce až úplně na konci. Bohužel, tohle se za mě moc nepovedlo. Snad najdu odhodlání pustit se do příběhu Daxe.