Recenze na knihu
Vzpomínka na mrtvé Richard Chizmar

Po úspěšných románech Hon na bubáka a Jak se stát bubákem se Richard Chizmar vrací s dalším mrazivým thrillerem. Zapomeňte na moderní příběh z dnešní přetechnizované doby – tohle je stará dobrá klasika a jako v předešlých knihách nás Chizmar bere do minulosti (tentokrát do roku 1983) do dob svého dospívání. Sledujeme trojici studentů, které spojuje tragická ztráta blízkých. V rámci školního projektu se vydávají natáčet dokument o pomníčcích u silnic, jenže s přibývajícími kilometry atmosféra houstne. Podivné symboly, znepokojivá setkání a neustálý pocit, že je někdo sleduje, mění výlet v noční můru. Už Chizmarova prvotina mě naprosto strhla. Po třetí přečtené knize mám jasno: tenhle autor mě prostě baví. Do děje opět vnáší svůj typický dokumentární styl, kde klasické vyprávění prokládá přepisy nahrávek a rozhovory s lidmi, kteří u silnic ztratili své nejbližší. Chizmar umí mistrně vyvolat strach a náležitě toho využívá – třeba při scéně s nocováním u lesa, z jehož tmy vás někdo sleduje. Jelikož se děj odehrává v Marylandu, fanoušci hororu okamžitě vycítí paralelu s kultovní Záhadou Blair Witch. Máme tu trojici studentů točících školní projekt, hluboké lesy i záhadná znamení a slaměné postavičky na těch nejdivnějších místech. Podobně jako zmíněný snímek, i kniha vás drží v neustálém napětí, které graduje až k paranoidnímu podezřívání všech postav. Nejlepší je přestat hádat, kdo za tím stojí, a prostě se nechat unášet atmosférou. Nejsem ostatně jediný, komu kniha připadá jako pocta tomuto žánru – fanoušci na sítích často mluví o mrazivém mixu Blair Witch a Rosemary má děťátko. Jakožto blízký přítel a spolupracovník Stephena Kinga si Chizmar ani tentokrát – podobně jako v sérii Hon na Bubáka – neodpustil několik easter eggů. Ostatně už úvodní věta románu nese nezaměnitelný kingovský rukopis. Je to přesně ten typ mrazivého začátku, který vás okamžitě přiková do křesla a donutí otáčet jednu stránku za druhou: „Později, když se výlet pokazil, vzpomněl jsem si na krvácejícího muže na kole a napadlo mě, jestli to nebylo znamení věcí příštích.“ Nejzásadnější easter egg přichází v samotném závěru, a protože jeho přesný význam zůstává nevyřčen, vyvolává mezi čtenáři vášnivé spekulace o možném pokračování či hlubším propojení obou literárních světů. Nezbývá než se nechat překvapit.

Kniha nebyla úplně děsivá, žádné velké lekačky se alespoň pro mě nekonaly. ALE! Kniha má tak skvělou atmosféru a postavy, že jsem se do ní začetla i tak a měla jsem ji přečtenou za dva dny. Pořád jsem musela číst dál, protože jsem pořád nevěděla komu věřit a komu ne.

Knize bych dal za tak příšerný konec, klidně i 1 hvězdu ale začátek byl dobrý. Já nevím co se stalo ale do cca 400 stránky, jsem hltal každou stránku, vzhledem k vynikajícímu tempu v druhé polovině. Pak autor nechal knihu na stole a nějaký retard se rozhodl ji dopsat. Zde platí zlaté pravidlo, nesuďte knihu podle obalu.