Recenze na knihu
Já jsem hlad Petra Dvořáková

Knihu bych doporučila k přečtením všem děvčatům. Autorka otevřeně hovoří o stále aktuálním problému a o tom, jaké následky sebou nese.

Kniha je velmi zajímavá nejen z pohledu o mentální anorexii,ale i o velmi jemných i hlubokých mezilidských vztazích.Knihu bych doporučila nejen mladým děvčatům,ale i jejich maminkám

Autobiograficky laděné vyprávění o zápasu s mentální anorexií, hledání životních cest a návrat k ženské duši. Je jak o složitých rodinných vazbách, milostném tápání i o pokusech nalézt pevný bod ve víře v Boha. Je to neskutečně intimní a otevřená zpověď autorky, která se před čtenáři zcela odhaluje. Přibližuje nám svůj nelehký život a hledání svého já, své ženské duše. Pro mě absolutně nepředstavitelné, projít si tím vším. Po dočtení jsem se podívala na pořad 13. komnata, ve kterém Petra Dvořáková také odhaluje svůj příběh. Ač jsem si původně myslela, že kniha je jen zčásti autobiografická, po shlédnutí pořadu jsem se jen utvrdila, že je to autorčin život. Takto ve svém formátu je kniha až šokující, ale nejde do hloubky. Já bych si dokázala představit, kdyby měla kniha o 200 stran víc a byla více popisná, více rozvedená. Při čtení mě na mysl hned vytanula autorčina kniha Vrány a můžu říct, že hned dostává nový rozměr, neboť základní myšlenku čerpala také ze svého života. Mám ráda knihy ze života, ráda čtu o psychických problémech, takže nemohu dát jinak, než plný počet hvězd a doporučuji k přečtení.

Ze čtení této knihy mi vůbec nebylo dobře. Určitě bych ji nedoporučoval číst někomu, kdo neni v dobrém psychickém rozpoložení. Zároveň mi však poskytla zatím nejucelenější a nejpochopitelnejší vhled do hlavy člověka trpícího poruchou příjmu potravy.

3,5* Kniha na mě působila především jako terapeutický deníček autorky. Bez patosu, bez zbytečných příkras a snahy čtenáře šokovat popisuje svůj život od dětství až po dospělost a ukazuje, jak se postupně rozvíjela její porucha příjmu potravy. Oceňuji především upřímnost a velkou otevřenost, se kterou o svých zkušenostech píše. Nejvíce mě zaujal pohled na samotný hlad. Autorka popisuje, že právě hlad byl jedinou věcí, kterou ve svém životě dokázala skutečně ovládat, hlad jí přinášel pocit jistoty, klidu a bezpečí. Tento způsob uvažování mi pomohl lépe pochopit, proč může být anorexie pro člověka ještě mnohem složitější než jsem si dosud myslela. Přesto jsem se během čtení místy nemohla ubránit dojmu, že kniha působí spíše jako osobní zpověď než kniha primárně o anorexii. Této nemoci nebylo věnováno až tolik, jak jsem si myslela. Celkově ale knihu hodnotím jako zajímavou, nejde o lehké čtení, ale nabízí nový pohled na myšlenkové pohledy u člověka s poruchou příjmu potravy a rozhodně ji k přečtení doporučit můžu.