Recenze na knihu
Citlivá zpověď jednoho blázna David Svoboda

Autor už na začátku knihy napsal, že na popud svých známých, kteří rádi četli jeho blog, kde psal zážitky s psychickou poruchou, se mu splnil sen a vydal tuto knihu. Jeho příběhem se prolínají dvě časové linky, které se střídají. Autor Vás provede jeho dětstvím, diagnózou jeho nemoci, pubertou a s ní začínající problémy, úspěchy a pády. Kniha vlastně začíná koncem, nebo novým začátkem? Opravdu citlivá zpověď, otevřená, upřímná, autentická. V knize je také, tedy alespoň za mě, pěkně vysvětlena jeho nemoc. Problém psychických nemocí je, že většinou nejdou na první pohled vidět. Nemáte sádru, ortézu, berle, nejste ničím vázání, duši nevidíme a co nevidíme to pro mnohé není. Zdravý člověk nechápe, že se nezvedne z postele, když ho nic fyzicky nebolí, že už nevidí cestu ven, když to ostatním přijde tak jednoduché. První pomocnou berličkou je alkohol. Líbil by se mi i pohled, dojmy, pocity a zkušenosti se synem a jeho psychickou poruchou z pohledu maminky. Z knihy jde cítit jak jí má autor rád a velmi si jí váží. IG : @tri_holky_na_knihu

Za den přečteno.

Tato autobiografická kniha začíná velmi silným a znepokojivým momentem – pokusem o sebevraždu hlavního protagonisty. David mě tím okamžitě vtáhl do svého života a svých problémů. Od tohoto okamžiku se před námi otevírá jeho život, kde hledá souvislosti mezi minulostí a psychickou nemocí a snaží se najít naději a nový život do budoucnosti. V knize se prolínají dvě časové linky Jedna je linka z minulosti, kde se dozvídáme vše z jeho dětství, dospívání a pátráme po přičinách Davidova současného stavu. Druhá je linka současnosti, která jde několik let od začátku jeho psychické nemoci a David se v ní snaží se svojí nemocí vyrovnat, léčit se a uzpůsobit si život s ohledem na nové okolnosti. Líbilo se mi, že v současné dějové lince dost často bojuje se selháním a nebojí se to přiznat. Zajímavostí v knize je samotný popis léčby, kdy se David nevěnuje jen svým pocitům, ale popisuje tu medikaci, terapie atd. To dává náhled přímo do způsobů léčby lidí s psychickým onemocněním. Hlavní postavou knihy je samozřejmě sám autor, který se nám představuje velmi otevřeně a bez příkras. Působil na mě jako velmi citlivý a vnímavý člověk, který se snaží porozumět vlastnímu já, i když je to pro něj někdy bolestné. Jeho upřímnost je opravdu obdivuhodná, protože se nevyhýbá ani vlastním slabostem, selháním nebo temným myšlenkám. Vedlejší postavy v knize jsou zejména lidé z rodiny, školy, kamarádi nebo osoby ze zdravotnického prostředí. Ty dokreslují celý jeho životní příběh. David svoji knihu napsal velmi čtivě, upřímně a na přímo. Nevyhýbal se ani těžkým částem. Místy na mě kniha byla možná trochu moc popisná, zejména v částech z minulosti, někdy to bylo až zdlouhavé, ale zase to neubíralo nic z autentičnosti. Pořád jde v knize o upřímnou zpověď a ne literárně stylizovaný příběh. Z knihy mě doslova mrazilo. Měla jsem možnost sledovat intimní zpověď člověka, který bojuje se svojí myslí, který se snaží pochopit, proč se jeho mysl ubírá právě takovým směrem. Nejvíc na knize oceňuji právě autorovu otevřenost. Smekám před ním, s jakou upřímností dokáže mluvit o všech slabostech i pádech. Při čtení jsem cítila smutek, soucit, ale i respekt. Myslela jsem na to, jak dokáže být lidská psychika křehká. Tato kniha rozhodně není lehké čtení, ale má určitě svojí neocenitelnou hodnotu. Díky ní můžeme nahlédnout do života člověk s psychickou nemocí zcela upřímně. Knihu doporučuji těm, kteří se zajímají o psychické choroby z pohledu pacientů a ti, kteří se chtějí trochu zamyslet nad psychikou člověka. Není to kniha večer před spaním, je to kniha na přemýšlení.

Na téhle knize mě hrozně zaujalo už samotné zpracování – příběh začíná od konce, což mu dodává zvláštní sílu a nutí čtenáře přemýšlet jinak, než je zvyklý. Díky tomu jsem se do textu ponořila ještě víc. Protože sama vím, jak křehká může být psychika, soucítila jsem s Davidem doslova na každé stránce. Jeho otevřenost a upřímnost působí syrově, ale zároveň lidsky a blízce. O to víc mě mrzí, že podobně autentických zpovědí není víc – takové knihy dokážou člověku dát pocit, že v tom není sám. Silné, osobní a velmi odvážné čtení...

Jsou knihy, které je nesmírně těžké hodnotit stran příběhu, knihy, které napsal sám život a tohle je jedna z nich. David Svoboda ve své autobiografii dává nahlédnout do svého života. Začíná zlomovou událostí – pokusem podříznout si hrdlo. A poté odvíjí dvě dějové linky – jedna začíná v pubertě a obsahuje jeho vzpomínky před pokusem o sebevraždu, druhá dějová linka nás provází jeho životem poté. David Svoboda byl úplně normální puberťák, takový typ, který jsme asi všichni ve svém okolí měli. „Společenský potížista“, co brzy ochutnal alkohol, cigarety. Hezoun, o kterém snila každá holka okolo. Kluk, co nejen že nezkazil žádnou zábavu a byl pro každou špatnost, ale většinou vše dokonce inicioval. Dosaďte si za to vlastního člověka. Na první pohled byste si možná řekli, namachrovanej blbeček s velkým egem, jak ale sám odkrývá, uvnitř něj už tehdy bylo spoustu nejistot a strachů a vnější stránka zdaleka neodpovídala tomu, co se dělo pod povrchem. Tam byla touha se zalíbit, aby ho měl někdo rád a nízké sebevědomí.(Ale nemá tohle možná každý druhý – nejen – puberťák?) Celou dobu mě přičtení provázela myšlenka, že nechápu, jak to mohlo dojít až do propuknutí psychické nemoci. Co bylo ten spouštěč – nespoutané dospívání, stres z dospělosti a závazků nebo něco úplně jiného? Kde se tam celou dobu skrývala? Byla tam snad vždycky? To mi na tom vlastně přijde „děsivé“ jako člověku, který má taky svý strachy a pochyby, jako mámě. Kde je ta hranice mezi „normální“ mírou strachu a pochyb a kde už to začíná být nezdravé? Kdy je už vhodné vyhledat pomoc? Kdy už to je psychická diagnóza? David je normální puberťák s volnější výchovou, otevřený, přátelský, nic nenasvědčuje tomu, že by u něj propukala nějaká nemoc. Navenek, ani vnitřně bych neřekla, že tam byly nějaké úplně varovné signály, které se daly vyhodnotit dřív jakože aha – tady už je to blbý, musí se to řešit. Psychické onemocnění se zkrátka do jeho života vkradlo tak nějak potichu, že si toho nevšimlo ani okolí, ani on. Až pokus vzít si život odkryl, že něco je špatně. A to je v mnoha případech pozdě... Hodně zajímavé mi pak přišlo sžívání se s diagnózou, která nakonec zní bipolární porucha. Popis vnitřního boje, kdy si přijde v pořádku v manické fázi, plný energie, chuti do života, chuti experimentovat, něco podnikat. Jak poznat, že máte mánii a že to prostě není normální návrat do zdravého já? Zpočátku extrémně těžké si to vůbec uvědomit. Opět se dostáváme k tomu, že hranice poznat, že je něco špatně, je velmi nejasná. Deprese, kdy nejste schopni vylézt z postele a vyjít mezi lidi, se přeci jen odhaluje snadněji. Přesto si troufám říct, že se to Davidovi podařilo - postavit se znovu na nohy a žít plnohodnotný život i s diagnózou. Jeho příběh je jednak varováním, že psychické onemocnění přichází tiše a nenápadně, na druhou stranou je to taky příběh naděje, že i když nás psychika zradí, dá se žít běžný život.