Maminky z Motola

Dvě maminky a dva bolestné skutečné příběhy. Jaké jsou pocity maminek, když se dozvědí nepěknou diagnózu svého dítěte? Co prožívají a co všechno musí vydržet? Toto jsou příběhy o naději, o síle, ale i o ztrátě. Už podle anotace mi bylo jasné, že tohle bude opravdu hodně bolavé a smutné čtení. Obzvláště pak pro všechny mámy, matky, maminky. Od prvních řádků mě knížka okamžitě zasáhla. Příběhy, které čtu, vždy silně prožívám a když jsou o dětech, nemocných dětech, tak to se mnou opravdu hodně zamává (i při psaní recenze znovu brečím). Každé slovo v textu na mě neskutečně působilo a já při čtení byla smutná a slzy se z očí jen řinuly. Knížka je malá, útlá, jsou tu jen dva příběhy, ale i tak je toho až moc. Delší knihu a více bolesti bych už asi takhle najednou neunesla. Tím, jak je kniha útlá, jsem si říkala, že ji přečtu za chvilku, ale nakonec jsem si ji musela dávkovat po částech. Při čtení jsem cítila neskutečnou bezmoc, bolest a úzkost. Ale i přesto mám takovéto knihy o skutečném životě moc ráda a vyhledávám je. V této nejen že jsou silné příběhy, ale je i dobře napsaná, že se do životů maminek dokážete naplno vcítit. Pokud zvládnete číst o tématu nemocných dětí, rozhodně vám tuhle knihu jen doporučuji, i přesto, že je tak srdcebolná.

Kniha o pár stranách, ale tak silný příběh .. dva příběhy , dvě rozdílné nemoci , ale dvě silné děti a matky , kteří to musí všechno zvládnout a vybojovat . Hodně smutné téma z prostředí motolské nemocnice , ale krutá realita, která na oddělení vládne den co den. Rozhodně doporučuji přečíst a uvědomit si, že nejdůležitější je zpomalit , být vděčný za to co máme a užívat si každou chvilku se svým dítětem, dokud to jde ...

Maminky z Motola je kniha, která vás chytne za srdce a nepustí – je silná, upřímná a plná emocí, které se nedají předstírat. I když nemám děti, příběhy dvou maminek mě donutily přemýšlet o tom, jak křehký může být život a jak obrovskou sílu skrývá mateřská láska. Myslím, že tahle kniha zarezonuje ještě víc s někým, kdo má dítě – pro rodiče to bude jako zrcadlo nejtěžších obav, které si normálně ani nepřipouštíme. Co mě nejvíc bavilo, byl ten způsob vyprávění: kapitoly se střídají mezi dvěma maminkami, Natálií a Veronikou, takže čtete jejich myšlenky a pocity naživo, jako byste seděli vedle nich na nemocniční chodbě. Jedna kapitola vás vtáhne do strachu a naděje jedné, další do bolesti druhé – to tempo je napínavé a nedovolí vám odložit knihu. Autorka píše tak přirozeně, že se cítíte, jako byste ty příběhy prožívali s nimi: od první diagnózy, přes nekonečné dny v Motole, až po ty okamžiky, kdy se rozhoduje o všem. Kniha není jen o nemoci, ale o tom, co to udělá s člověkem uvnitř – o vině, kterou si maminky kladou, o podpoře od rodiny (nebo jejím nedostatku), o malých radostech uprostřed chaosu a o tom, jak se člověk učí žít dál, i když svět se zdá být v troskách. Je to smutné, ano, ale zároveň inspirující: ukazuje, že i v nejtemnějších chvílích existuje světlo, ať už v podobě uzdravení, nebo v přijetí ztráty. Pro mě, bez dětí, to bylo silné čtení, které mi otevřelo oči, ale chápu, že pro mámy to může být ještě hlubší zážitek – možná i varování, jak rychle se může vše změnit. Celkově je to kniha, kterou bych doporučila každému, kdo má rád skutečné příběhy plné lidskosti. Není dlouhá, přečtete ji za večer, ale zůstane s vámi dlouho. Pokud hledáte něco, co vás donutí přemýšlet a vážit si každého dne, tahle je přesně to.