Knihkupec z Kábulu

Audiokniha Hodně zajímavá kniha. Láká mě prostředí arabského světa, ale ten Afganistán, to je síla. Jejich historie je šílená. Tato knížka vypráví o rodině Sultána Chána. Autorka je norská novinářka a v rodině Sultána kvůli knize nějakou dobu žila. Vypráví jejich příběhy. Sultán je na jednu stranu vzdělaný a liberální, na druhou stranu neskutečně krutý a zpátečnický. Celkově se knížka docela dobře poslouchala, ale něco mi tam na 5hvězd chybělo.

½/5 1. O čem kniha je – děj a struktura Knihkupec z Kábulu není klasický román s jednou zápletkou. Vnímám ho jako reportážní rodinné drama psané beletrizovanou formou, které vzniklo poté, co norská válečná reportérka Åsne Seierstad strávila na jaře roku 2002, krátce po pádu Talibanu, několik měsíců přímo v domácnosti knihkupce Sultána Chána v Kábulu. Co na celém příběhu nejvíce rezonuje, je autorčina obrovská snaha zapadnout. Nechtěla být jen pozorovatelkou zvenčí, která si dělá poznámky z odstupu. Převlékla se za Afghánku a na ulici nosila burku jako maskování, aby mohla zůstat anonymní. Spala na zemi s ostatními, jedla rukama ze společné mísy a učila se jejich denní rituály. Pozorovala modlitby, způsob smlouvání na trhu, zdravící zvyklosti i to, jak se mlčí a kdy se smí promluvit. Snažila se pochopit nejen velké dějiny, ale i úplně obyčejné tradice a život kolem sebe. A právě proto působí kniha tak syrově a uvěřitelně. Sultán Chán představuje symbol odporu – muž, který téměř třicet let vzdoroval komunistům i Talibanu. Od roku 1974 vedl knihkupectví, byl zatýkán, vyslýchán a musel sledovat, jak mu negramotní vojáci pálí knihy přímo na ulici. Přesto nikdy nepřestal cenné svazky shromažďovat a prodávat. Kolem jeho postavy se točí celý příběh. Bydlí se dvěma manželkami, dětmi a množstvím příbuzných z širší rodiny v malém čtyřpokojovém domě, kde soukromí téměř neexistuje. Kniha je rozdělena do kapitol, z nichž každá patří jinému členu rodiny. Nesledujeme chronologický děj od A do Z, ale mozaiku každodennosti: ráno v knihkupectví, strach z nové razie, odpoledne smlouvání o ceně mouky a večer hádky o tom, kdo bude vařit. Právě v téhle všednosti se ukazuje velká historie Afghánistánu. Seierstad popisuje nejen politickou minulost, ale hlavně to, jak se propisuje do úplně obyčejných rozhodnutí – jestli dcera může jít do školy, jestli se syn může zamilovat nebo zda manželka smí vyjít ven bez burky. 2. Postavy – kdo je kdo a proč na nich záleží Sultán Chán – patriarcha, milovník knih, ale v mých očích i tyran. Na veřejnosti vystupuje jako liberální intelektuál, který brání svobodu slova, avšak doma vyžaduje absolutní poslušnost. Fascinuje mě právě ten dvojí metr hodnot. Ve své společnosti má obrovské postavení – je to vážený obchodník, intelektuál a člověk, který pro knihy riskoval život. Z evropského pohledu bych čekal, že někdo takový bude mít i doma otevřenější hodnoty, dopřeje blízkým vzdělání a svobodu rozhodování. On je však má nastavené úplně jinak, z našeho pohledu až převráceně. Na prvním místě je u něj rodinná čest, obchod a poslušnost. Knihy znamenají svobodu, ale výhradně pro něj samotného. Pro ženy v domě platí zcela odlišná pravidla. Ten střet mezi tím, co bych od takového člověka čekal u nás, a tím, jak žije doma, je na něm nejvýraznější. Je obdivuhodný i nesnesitelný zároveň, a právě proto na mě jeho postava nejsilněji působí. Šarífa, jeho první žena – nejsmutnější příklad toho, jak se mění postavení ženy. Na začátku byla milovanou ženou, kterou Sultán obdarovával, vozil jí dárky a byla středem jeho světa i jeho první velkou láskou. Pak ale přišla druhá, mladší manželka a Šarífa se dostala na vedlejší kolej. Z milované ženy se stala v podstatě služka. Její život dnes vnímám jako nekonečný koloběh vaření, úklidu a péče o celou početnou domácnost, bez nároku na odpočinek, vlastní názor či cokoliv osobního. Paradoxem zůstává, že celý dům drží pohromadě právě ona – vstává první a chodí spát poslední, ale zároveň nemá téměř žádná práva. Je to nejtvrdší obraz toho, jak rychle může žena v tamním systému přijít o všechno, i když byla kdysi hluboce milována. Leila, nejmladší sestra Sultána – emocionálně nejsilnější postava. V domácnosti funguje v podstatě jako služka celé rodiny. Má na starosti péči o norskou novinářku, která u nich bydlela, vaření, úklid i chod celé početné domácnosti, a přitom vroucně touží po vzdělání. Právě Leila patřila spolu se Sultánem a jeho synem Mansúrem mezi pouhé tři lidi v domě, kteří mluvili anglicky – naučila se ji na školách v Pákistánu v době uprchlictví. Její příběh vypráví o touze po svobodě v prostředí, kde je žena vnímána jako zboží na vdávání. Z pohledu Evropana je ten rozdíl šílený. Zatímco u nás řešíme, jakou vysokou školu si vybrat nebo zda vyjet na Erasmus, ona řeší, jestli vůbec může vyjít na ulici bez doprovodu muže a zda jí dovolí číst. Nejšílenější na tom je, že se nejedná o žádnou dávnou historii z učebnic. Je to rok 2002 – nedávná minulost a doba, kdy jsem sám chodil do školy. Skutečnost, že se to dělo v podstatě nedávno, z toho dělá ještě silnější zážitek. Suraia (v českém překladu uváděná jako Sonja), druhá žena, a mladší děti – tyhle postavy jsem dlouho nemohl uchopit, ale teď už jim rozumím. Suraia je mladá, krásná a Sultán si ji vzal z lásky, dokonce proti vůli rodiny. Na první pohled má lepší postavení než Šarífa. Dostává hezčí oblečení, má lepší pokoj a Sultán ji více ukazuje na veřejnosti. Ve výsledku je na tom ale velmi podobně. Její hlavní rolí je být reprezentativní mladou manželkou a rodit syny. Je zavřená doma, nemůže jít sama ven a její život se točí kolem toho, aby se líbila manželovi. Je na ní vidět, že i ta „vyvolená“ žena zůstává jen součástí rodinné prestiže a obchodu. Mladší děti pak ukazují další tvář systému – dětskou práci v knihkupectví, kde synové místo školy obsluhují zákazníky, a neustálý strach z náboženské policie. 3. Hlavní témata a příběh Kniha otevírá témata známá už z anotace – zakázanou lásku, domluvená manželství, rodinné tradice i islámský způsob života – ale ukazuje je v brutální konkrétnosti. Hlavním motivem je pro mě bezpráví žen a naprosto propastný rozdíl v tom, jakou hodnotu má muž a jakou žena. To, že láska může být považována za větší zločin než krádež nebo násilí a že dcera představuje v podstatě finanční transakci prodávanou za cenu nevěsty bohatému muži, mi přijde naprosto šílené. Autorka zmiňuje i extrémní případy, kdy je citové vzplanutí vnímáno jako zločin proti cti rodiny a trestá se tím nejtvrdším způsobem. To byl moment, po kterém jsem musel knihu na chvíli odložit. Dalším silným tématem je kniha samotná jako symbol a s tím spojený obrovský paradox rodiny i samotného obchodu. Knihkupectví nepředstavuje jen obyčejný krám, je to ostrov svobody uprostřed Kábulu. Sultán schovával knihy pod zemí, pašoval je v noci a riskoval život, aby je zachránil před zničením ze strany Talibanu. A zároveň doma zakazuje vlastní sestře a dcerám číst určité svazky a synům brání ve studiu, protože musejí pracovat v obchodě. Miluje knihy jako symbol vzdoru, ale nedovolí, aby daly svobodu jeho vlastním ženám. Tento paradox – že zachraňuje psaná slova před spálením na ulici, ale umlčuje slova vlastních dcer doma – přesně vystihuje atmosféru celé země. 4. Dojmy a pocity – co prožívám při čtení Čtenářský zážitek je velmi rozporuplný, a právě to dělá knihu tak silnou. Pocit bezmoci a vzteku: Když čtu o Leile, která by chtěla studovat, ale místo toho tráví dvanáct hodin denně v kuchyni, cítím obrovskou frustraci. Když čtu o tom, jak jsou dívky prodávány za vysoké částky bohatým mužům jako nevěsty, mám chuť zasáhnout. Vnímám to tak, že v tamním pojetí jsou děti brány jen jako nástroj rodičů a ženy jako stroje na rození dětí či zboží směňované v rámci manželství. Obdiv a respekt: Zároveň obdivuji odvahu autorky, že opustila komfortní zónu, snažila se splynout s každodenností rodiny a žila v burce, aby mohla předat toto svědectví. A obdivuji i odvahu žen v rodině, které i v drobných věcech hledají alespoň malé skulinky svobody. Směs fascinace a znechucení: Příběh je syrový a dokáže čtenáře plně vtáhnout. Autorka píše chladně, věcně a bez příkras – právě ten odtažitý styl dělá text ještě působivějším. Nehraje na city, ale fakta sama o sobě silné emoce přirozeně vyvolávají. 5. Plusy a mínusy z mého pohledu PLUSY: Autentický vhled, který jinde nenajde člověk snadno: Åsne Seierstad získala přístup, jaký má málokdo zvenčí. Její popis vnímám jako výjimečné proniknutí do mentality a kultury, která mi do té doby zůstávala skrytá. Je to přímé svědectví z první ruky, které nechává promlouvat samotnou rodinu. Čtivost: I přes těžká témata se kniha čte jako román. Kapitoly věnované jednotlivým postavám fungují skvěle. Snaha o nestrannost: Oceňuji, že se autorka snaží nesoudit a pouze ukazovat realitu. Zároveň je však tato snaha v jistém rozporu s tím, co vnímám jako její neprůhledný filtr. Důležitost tématu: Zvlášť po návratu Talibanu k moci v roce 2021 působí kniha až prorocky. MÍNUSY: Etická a metodologická nejasnost: Z mého pohledu jde o největší výtku. Kromě předmluvy a závěru se Seierstad zcela upozaďuje, nevyjadřuje své názory ani dění nijak nekomentuje. Její přítomnost je ale citelným filtrem, přes který jsou všechny události vyprávěny, a tento filtr působí poměrně neprůhledně. Sama přiznává, že neovládala jazyk darí a vše jí muselo být tlumočeno přes Sultána, Mansúra a Leilu – tedy přes tři anglicky mluvící členy domácnosti. Jak si pak mohla pamatovat doslovné dialogy? Po pár měsících života s rodinou a komunikaci jen se třemi lidmi píše knihu tak, jako by ostatním viděla přímo do hlavy. Pocit zrady: Zjistil jsem, že samotný knihkupec Shah Muhammad Rais (v knize přejmenovaný na Sultána Chána) autorku zažaloval pro narušení soukromí. Tvrdil, že zneužila jeho pohostinnosti a ohrozila rodinu. Proces trval osm let – v prvním stupni soud autorku a nakladatelství odsoudil k pokutě, odvolací soud je pak očistil. Považuji za důležité, že Sultán sám později napsal vlastní pohled na věc v knize Once Upon a Time There Was a Bookseller in Kabul. Bylo by určitě velmi zajímavé porovnat jeho pohled s jejím, což by celou kauzu ukázalo v úplně jiném světle a dalo čtenáři možnost udělat si vlastní názor. Jednostrannost pohledu: Někdy na mě přece jen převažuje optika bílé západní ženy. Chybějící šťastné konce: Jde o poutavé čtení plné silných osudů, které však nenabízí sladké happy endy (které sám ani nemám rád). Nejsilnější je právě to, že kniha nekončí vymyšleným šťastným koncem, ale hořkou realitou. Ta je v tamní kultuře často vnímána jako potupa, ale zároveň obsahuje alespoň náznak toho, že si postavy vybojovaly kousek vlastní svobody. 6. Můj celkový dojem Knihkupec z Kábulu je kniha, která se člověku zaryje pod kůži právě proto, že není příjemná. Není to cestopis, kde obdivujete hory. Je to sonda do domu, kde láska může být zločinem větším než vražda, kde vzdělání představuje luxus a kde knihy hoří na ulici, zatímco doma se rozhoduje o osudu dětí podle ceny nevěsty. Nejvíce ve mně rezonují osudy Leily a Sultána – bratra, který desítky let zachraňuje knihy před komunisty i před Talibanem, ale nedovolí vlastní nejmladší sestře odejít a žít svobodně. Tenhle rozpor v sobě neumím rozlousknout, a právě proto na knihu myslím ještě dlouho po dočtení.