Recenze na knihu
Dcera Osvětimi Tova Friedman,Malcolm Brabant

Skvělá kniha! Četla jsem ji dlouho a nešlo mi se na ní soustředit, ale byla opravdu emotivní a chytlavá. Nejlepší kniha o Osvětimi co jsem četla.

Asi začnu úplně od začátku. Celá první polovina knihy je v podstatě peklo. Mrazí vás v ní v zádech, bojíte se jít spát, brečíte a bolí vás srdíčko. Všechny tyhle pocity v nás dokáže vzbudit pouhými slovy. Dřív pro mě holokaust a druhá světová válka byly pouhými termíny ve škole, ale teď na to pohlížím z naprosto jiného úhlu. Je to něco úplně jiného, když se sžijete z jednou osobou, která si všemi věcmi, o kterých vám ve škole jenom vykládají, prošla, a dokonce je i přežila. ~~~~~~~~~~~~~~~~~ Knihu jsem nehodnotila, protože bodovat hvězdičkami takhle silný příběh něčího života mi přijde naprosto nesmyslné. Proto vám bude muset stačit moje tvrzení, že kniha byla velmi dobrá, čtivá a „na duši drásající“. Rozhodně bych ji však nedoporučila lidem, kteří na ni nejsou připraveni a kterým nejde o tu atmosféru. Nečekejte žádné zázraky, ani přeslazené konce, spíš tvrdou a krutou realitu. ~~~~~~~~~~~~~~~~~ Jedinou stinnou stránkou byla dle mého názoru poslední třetina knihy. Když byla Tova osvobozena a sešla se znovu s rodinou, tak už to bylo spíše jako stručný životopis typu: „Přestěhovali jsme se tam a pak tam, umřeli mi rodiče, potkala jsem tohohle, vzali jsme se, měli jsme děti, ty dospěli a jak žiju dnes.“ Bylo to tudíž něco naprosto odlišného než první části knihy, které ve vás vyvolávaly ty hrozné pocity. Neříkám, že je to špatně, pouze podotýkám, že to pro mě byl velmi nečekaný skok a trochu odpočinkový závěr. ~~~~~~~~~~~~~~~~~ Shrnuto podtrženo: - Moc doporučuju - Vyvolá pocit přítomnosti - Poslední třetina trošku jiná

Nedokážu popsat tak děsivé pocity. Vtáhne Vás do děje a víte, že Vy byste tuto bolest,hlad, zimu,nedostatek hygieny,vyčerpání a další nevydrželi.Nedokážu pochopit, že existují lidé,kteří tvrdí, že se to nikdy nestalo!!!!

Kniha se mi moc líbila.

Skvělá a velmi zajímavá kniha.

po 3 stránce jsem šla knihu vrátit,srovnání 2světové s válkou na ukrajině je velice nemístné

1. O čem kniha vlastně je Knihu napsala Tova Friedmanová společně s novinářem Malcolmem Brabantem. On její vzpomínky pomohl uspořádat a zasadit do souvislostí. Pro mě to bylo důležité, protože bez jeho rešerší by to byl jen sled dětských obrazů. Tova se narodila jako Tola Grossman v Gdyni v roce 1938, rok před začátkem války, ale vyrůstala v Tomaszowě Mazowieckém. To je pro mě zásadní – celý příběh sleduji očima malého dítěte, což je úplně jiná optika než u dospělých pamětníků. V Americe si pak nechala změnit jméno na Tova. Hodně mě zasáhlo, že kniha nestojí jen na paměti. Opírá se o dva silné pilíře navíc. První je Yizkor. Je to pamětní kniha města Tomaszów Mazowiecki, do níž její otec po válce přispěl svědectvími. Shromáždil v ní svědectví o tom, jak bylo ghetto zlikvidováno, jak probíhaly transporty, kdo zmizel a kdy. Tova díky ní dokládá to, co si jako batole nemohla pamatovat přesně. Druhý pilíř jsou fotografie uprostřed knihy. Ty pro mě celý příběh dotvářejí a dělají ho hmatatelným. Nejsou to jen ilustrace, jsou to snímky Toly od miminka přes ghetto až po dospělost, portréty rodičů a pak ta nejtěžší fotka – její teta Helen, která přežila koncentrační tábor a po válce ji na ulici v Polsku ubili k smrti. Tova navíc 25 let vedla neziskovou organizaci zaměřenou na sociální služby a dodnes pracuje jako psychoterapeutka v New Jersey. Když jsem to zjistil, lépe jsem rozuměl jejímu úsečnému a věcnému stylu. 2. Děj – podrobně a bez příkras Ghetto: Jako batole se s rodiči dostává do ghetta v Tomaszowě. Její první vzpomínka, kterou popisuje, pro mě byla jedna z nejsilnějších z celé knihy. Není to hračka. Je to ticho pod stolem s přehozeným ubrusem, kde musí vydržet celé hodiny, aby ji neslyšeli vojáci, kteří procházejí domem. Přesně tenhle obraz dětského strachu se pak táhne celým vyprávěním. Ghetto a pracovní tábor: Ještě v ghettu v Tomaszowě Mazowieckém, ve čtyřech letech, třídí hromady oblečení po mrtvých, často nasáklé krví. Tohle pro mě byla chvíle, kdy mi došlo, že tohle dítě nemělo žádné dětství. V pěti letech pak přichází transport do pracovního tábora Starachowice. Rodiče pracují od svítání do tmy v muniční továrně a Tola zůstává sama v pokoji, kde dostala i vlastní palandu. Právě pro ty dlouhé hodiny o samotě jí matka vtloukla do hlavy pravidla, jak přežít – nikdy se nedívat Němcům do očí, uhnout jim z cesty, mít ruce sepnuté za zády. Ticho baráku ji děsilo, a tak se později toulala po táboře a hledala jiné děti. Birkenau: V necelých šesti letech dobytčí vagón, rozdělení rodiny – otec do Dachau, ona s matkou do Osvětimi II – Birkenau. Tady přichází moment, který jsem četl se zatajeným dechem. Stojí v řadě do plynové komory, čeká na smrt a ta je na poslední chvíli odvolána. Byla to jedna z posledních skupin před ukončením plynování. V táboře ale smrt číhá všude, na každém rohu. Šest měsíců pak tráví v dětském bloku v Birkenau. Hlad, vši, zima, hry na „nacisty a Židy“, rvačka s dozorcem o kousek kožíšku, zákaz vzít si panenku po zavražděném dítěti. Popisuje, jak časem otupěla, že smrt se pro ni stala běžnou součástí dne. Finále je pro mě nejzávažnější část. Leden 1945, nacisté prchají a chtějí zahladit stopy. Poslední komanda prohledávají baráky a střílejí vše živé. Její matka ji tehdy zachrání tím nejtěžším možným způsobem. Tola si lehne, objímá mrtvou ženu a v hlavě si opakuje: proč se bát mrtvých? Mrtví neubližují. Živí ano. A právě tady pro mě kniha ukazuje něco, co většina memoárů neukazuje. Jako jedna z mála totiž nekončí osvobozením. Popisuje i tu druhou bitvu – bitvu s mírem a se znovu získanou svobodou. Ten zvláštní stav, kdy vám řeknou, že jste volný, ale vy najednou zjistíte, že se nemáte kam vrátit a skoro nikdo z vašich už nežije. Ten pocit prázdna po tom všem. Tola měla zásadní oporu v tom, že Osvětim přežila i její máma Reizel. To, co mě na jejich vztahu zasáhlo, byla přímost. Na rozdíl od představy, že rodič dítě chrání milosrdnou lží, Reizel volila otevřenost. Bez zastírání dceři popisovala, v jaké situaci se nacházejí, co jim hrozí a jak se má chovat, aby měla šanci obstát. Právě tento přístup Tolu formoval. Místo spoléhání na útěchu se učila vnímat realitu vlastníma očima a ušima – poslouchat kroky na chodbě, odhadnout rozpoložení stráže, vydržet bez pláče dlouhé hodiny. Dávalo jí to schopnost vyhodnotit ohrožení a zachovat disciplínu. Mám za to, že pokud by jí matka lhala, nejspíš by nepřežila, protože by neznala všechny nástrahy, nevěděla by, jak se má chovat, na co dávat pozor a že nesmí dávat najevo emoce. Ta věcná pravda, řečená malému dítěti, dělá knihu tak syrovou. Reizel pro mě byla v knize klíčovou postavou. V mezních situacích si dokázala zachovat klid a racionálně uvažovat, bez paniky a bez hysterických scén. Byla zásadová a vnitřně pevná a tento postoj se snažila přenést na dceru. O to těžší pak bylo číst, jak po válce v novém domově obtížně hledala klid a jak před očima svých nejbližších postupně uvadala a ztrácela sílu. Osvobození totiž nebyl konec. Z knih o holokaustu, které čtu pravidelně, vím, že antisemitismus v Polsku válkou neskončil. Naopak bujel dál. I když vím, jak kruté a zlé to po válce bylo, pokaždé, když o tom čtu znovu, je to pro mě znovu šokující a bolestivé. To, jak se místní chovali k Židům, kteří se vrátili do svých domovů – krutě, bez kousku lidskosti – mě zasahuje i po několikátém čtení. Právě proto se rodina rozhodla Polsko opustit navždy. Jejich cesta vedla do Spojených států. Odplouvali na lodi General R. M. Blatchford 26. března 1950, Tole bylo tehdy teprve jedenáct let. V Americe pak potkala kluka, který se stal jejím prvním kamarádem a později manželem. Tam už vystupuje jako Tova a dodnes v New Jersey pracuje jako psychoterapeutka. Celý život ji pronásledoval ten nezaměnitelný odér Osvětimi. Popisuje ho jako kyselý, štiplavý, nasládle hnilobný pach ze spálených těl a chemikálií, který se lepí na kůži a nejde smýt. Nikdy se ho nezbavila, zůstal jí zarytý hluboko uvnitř, vepsal se jí do těla. A nikdy se nestyděla za číslo vytetované na předloktí, nosila ho otevřeně. A proč by se měla stydět ona jako oběť? Stydět by se měl svět, který to dopustil. Druhá polovina knihy je o dospívání v Americe, studiu, práci terapeutky, manželství, čtyřech dětech a osmi vnoučatech – jak sama říká, její pomsta Hitlerovi. 3. Postavy Tova / Tola: Dvě osoby v jedné. Malá Tola – vyděšené, ale neuvěřitelně houževnaté dítě, které se naučí neplakat, aby přežilo. Dospělá Tova – terapeutka, která říká, že se jí Osvětim vryla přímo do výbavy. Matka Reizel: Jak jsem psal, pro mě ústřední postava. Bez ní by Tola nepřežila ani den. Učila ji mlčet, schovávala ji při selekcích, držela ji v plynové komoře. A hlavně – nikdy jí nezastírala realitu. Její péče a její přímost byly jedinou oporou proti mašinérii smrti. Otec: V pozadí, ale důležitý pro kontext. Dělal vše, co mohl, aby ochránil rodinu, i za cenu vynucené práce pro Němce. Jeho zápisky do Yizkor – pamětní knihy Tomaszowa – dodávají historická fakta o likvidaci ghetta. 4. Plusy a) Syrová zpověď. Není to historická fikce, je to skutečný život. Fotky a Yizkor to dělají ještě uvěřitelnější a dotvářejí celek. b) Naděje. Právě to, že dokázala vystudovat, 25 let vést neziskovou organizaci, pomáhat lidem jako terapeutka a vychovat velkou židovskou rodinu, je pro mě to nejpodstatnější. c) Nutnost nezapomenout. Je stále plno lidí, kteří popírají holokaust nebo neví, co to bylo. 5. Mínusy – co mi vadilo a) Novinářský styl, protože to psal Brabant, někdy je cítit novinářská ruka, méně niternosti, více faktů a méně emocí, než bych čekal. b) Druhá polovina ztrácí dech, ale to je pochopitelné, po tom všem, čím si Tola prošla, se tomu nic nemůže vyrovnat. Část v USA a Izraeli už není tak strhující jako Birkenau. Je důležitá pro pochopení traumatu, ale čte se pomaleji. c) Morální dilemata. Kniha ve mně vyvolala spoustu otázek. Paušalizování Němců, které v textu zaznívá, je přímo slovy Tovy, její osobní pohled. Zároveň popisuje, jak její otec dělal vše, co mohl, aby ochránil rodinu, i za cenu vynucené práce pro nacisty. To napětí tam zůstává. Není to ani plus ani mínus – extrémní tíha. Je to tak depresivní – stránka za stránkou hlad, bití, smrt, žádná naděje. Určitě to není pro slabší povahy, zvlášť utrpení pohledem dítěte je velmi náročné. 6. Můj celkový dojem Dcera z Osvětimi je jiná než ostatní memoáry. Není to Tatér z Osvětimi s románovou linkou, není to Deník Anny Frankové, který končí deportací. Je to svědectví dítěte, které si pamatuje, jaké to je, když vám v šesti letech řeknou, že si máte lehnout mezi mrtvoly a nehýbat se, jinak zemřete. A svědectví matky, která se rozhodla dceři říkat věci narovinu, i když pravda bolela, protože právě znalost situace jí mohla pomoci přežít. Pokud chcete pochopit holokaust ne jako číslo 6 milionů, ale jako příběh jedné holčičky, která přežila plynovou komoru, schovávala se v hromadě mrtvých těl a pak celý život bojovala s tím, aby její vzpomínky nezmizely – čtěte ji. Byl jsem naštvaný, zasažený, ale na konci vděčný. Možná právě proto Tova po 80 letech promluvila – aby její hlas, který měl být umlčen, zůstal slyšet.