Rozhovor s Ivanem Trojanem nejen o natáčení filmu Gump - Pes, který naučil lidi žít

Před filmem jste namluvil audioknihu Gumpa. Liší se nějak práce na audioknize a filmu?

U audioknihy jsem se řídil především nějakou mou představou o tom příběhu a četl jsem ji nějak kontinuálněji i podle představy pana režiséra Lukáše Hlavici. Tady hraje obraz daleko důležitější roli nebo možná tu nejdůležitější. Musel jsem se přizpůsobovat obrazu a už je to práce, která je rozkouskovanější. Myslím, že zážitek z četby knížky mi pomohl k tomu, abych do toho filmu mohl vstoupit lépe a přirozeněji.

Inspiroval jste se nějak chováním psů a přenesl jste to pak do mluvy Gumpa?

Pozoroval jsem nejenom psa, protože máme doma už druhého pejska, jezevčíka drsnosrstého, a pozoroval jsem i sebe. Po přečtení té knížky nebo audioknihy nebo po zhlédnutí filmu si uvědomíte, že v tom jak se chováme ke psům nebo ke zvířatům, mnohdy máme nějaké rezervy. Myslím si, že jsem docela dobrý pejskař, ale uvědomil jsem si, že jsem dost často netrpělivý a spěchám do práce. Je zapotřebí si pro pejska udělat čas, přemýšlet a umět se vcítit do jeho duše a na to, jak on se na ten svět dívá. Filip Rožek to opravdu v té knížce vystihl téměř dokonale. 

Jaké bylo vaše první seznámení s Gumpem?

Je na něm vidět, že jeho život byl těžký a složitý. Je to pejsek velmi plachý, nedůvěřivý a je zapotřebí si pomalinku získat jeho důvěru. A já mu přeju, aby postupem let nebo měsíců, se mu žilo líp a nebyl v takovém nervu.

Režisér F.A. Brabec vás chválil, že jste dal ve filmu Gumpovi duši, jaká byla spolupráce s panem režisérem?

Dobrá, on je velice otevřený a vstřícný člověk, spontánní. Měl jsem pocit takového bezpečí. Když není něco v pořádku, tak mi to řekne a já se to pokusím opravit. Společně hledáme správný výraz, takže když mně se něco nezdálo nebo nějaká věta mi nešla do pusy, upravovali jsme ji i s Filipem Rožkem, který byl také u natáčení. Byla to fajn práce.

Co by si diváci mohli odnést z filmu Gump – pes, který naučili lidi žít?

Když se naučíme porozumět pejskům, tak bude snazší porozumět sami sobě a ostatním lidem. To si myslím, že je takové poslání a pokud se to podařilo dostat i do filmu, tak si myslím, že může být úspěšný. A je to film nejenom pro děti, ale i pro rodiče.

Zmínil jste, že máte už druhého pejska, je to vaše oblíbené plemeno?

Ano, drsnosrstý jezevčík je naše oblíbené plemeno.

Máte s ním nějaký zážitek, na který nikdy nezapomenete?

Když odešel ten první, jezevčík Čenda, tak v den kdy odešel, se narodil tenhle druhý jezevčík Kuba ve stejné psí nemocnici. Řekli jsme si, že je to asi nějaký znamení. Viděli jsme ta štěňátka a děti si s námi vybíraly toho správného, to byl asi ten nejsilnější moment, když si pejskové tu štafetu tak hezky předali.

Je Kuba ten první, který vás doma vítá?

Kuba je velmi specifický pes, naučil se spoustu věcí. Tím, že máme velkou rodinu, hodně dětí, tak jsme na něj neměli tolik času jako na toho Čendu. Děti ho třeba honily, aby mu vzaly hračku, která se jinak má házet a on má pro ni běžet a přinést ji, tak on se to naučil naopak. A už se nám to nepodařilo udělat obráceně, takže on nás často nevítá, ale sebere tu hračku a schová se s ní, to je jeho způsob vítání.

Naučili vás nebo vám něco předali Čenda s Kubou?

No asi takovou tu citlivost a nějaký to propojování dvou světů, který si jsou podobný. Pes je závislý na člověku a ta jeho láska je bezbřehá. Pokud ji zneužíváme, je to strašná nespravedlnost vůči těm zvířátkům. Když se k nim chováme a snažíme se jim porozumět, jako sami sobě, oni nám to umějí vrátit i ve chvílích, kdy je nám třeba těžko.