RECENZE: Co se skrývá v lesích

Co se skrývá v lesích je kniha, která tak trochu „klame tělem“. Podle obálky jsem očekávala hrůzostrašný příběh už od prvních stránek. Příběh se ale odvíjí celkem pozvolna. Nejprve autorka čtenáře seznámí s hlavní hrdinkou, osmnáctiletou Hayden, která v den své plnoletosti získá zvláštní dědictví po své matce.

Abychom byli patřičně uvedeni do kontextu, je třeba nás seznámit také s rodinou dívky a s její nejlepší kamarádkou Del. To všechno si autorka odbyde na první čtvrtině knihy, v níž čtenáře ukolébává do falešného pocitu, že se jedná o celkem fajn oddechovou youngadultovku. To jsem také odpověděla na dotaz, co právě čtu: ale, zrovna začínám takovou oddechovku.

Jak jsem se mýlila! Jakmile jsem přestala být ve střehu, najednou se na mě z knihy začala valit jedna strašidelnost za druhou. Znovu se mi tedy potvrdilo, že soudit knihu podle obalu je nesmysl a podle prvních několika kapitol naprostá naivita.

Příběh ovšem kromě mrazivých scén obsahuje i romantickou, řekla bych přímo osudovou, zápletku a kromě toho také několik zajímavých vědeckých poznatků, které jsou napsány tak, že jsou srozumitelné i pro ty z nás, kterým fyzika a ostatní vědy nikdy nebyly úplně blízké. Hayden tak představuje typického rozpolceného teenagera, který se potácí mezi vlastními emocemi, racionálními úvahami podpořenými vědou a dětskou vírou v nadpřirozeno.

Úryvek

„To, čemu říkáme 'vědecká metoda', spočívá převážně na logice obecného závěru – naše pozorování daného jevu je založeno na našich pozorováních předchozích událostí. Například předpokládáme, že zákony fyziky, které vládnou našemu vesmíru, se nikdy nezmění jednoduše proto, že jsme nikdy nic jiného nepozorovali. Naše pozorování představuje jediný důkaz pro náš závěr. A právě v této chvíli přichází Hempelův paradox havrana: Všichni havrani, které jsme viděli, jsou černí, a proto můžeme předpokládat, že všichni havrani jsou černí. Ale paradox nám udělá díru do hlavy, když zjistíme, že existují, i když vzácně, skutečně také bílí havrani. To, co jsme neviděli, může přesto existovat – což znamená, že všechno, co víme, může být špatně.“

Úvahy tohoto typu, vycházející z nějakého vědeckého poznatku, často uvozují některé z kapitol, v nichž se Hayden potýká s neobvyklými jevy. Logika jí velí, aby našla nějaké racionální vysvětlení, ale na některé úkazy je i věda krátká.

Dalším velkým motivem knihy je mytologie. Autorka čerpala z germánských mýtů o Nibelunzích, které mimochodem při psaní inspirovaly i J. R. R. Tolkiena. Autorka ovšem využívá jistého tajemství, kterým jsou Nibelungové opředeni, což jí dává mnohem více prostoru pro vytvoření svého vlastního mýtu, který zasadila do města Promise v Coloradu.

I když mi konec přišel poněkud neuspokojivý, příběh jako celek byl rozhodně zajímavý a mimo jiné mi svým začátkem trochu připomněl knihu od Melissy Albert s názvem Lískový les. Pokud jste tedy četli Lískový les a líbil se vám, skoro bych vsadila boty na to, že Co se skrývá v lesích se vám bude líbit ještě víc.