Jack Kerouac - 100 let na cestě

Jack Kerouac – Dětství a mládí

Americký autor Jack Kerouac, vlastním jménem Jean-louis Lebris de Kerouac byl potomkem francouzských přistěhovalců. Doma mu říkali „Pettit Jean“ – Jack vzniknul až později, z úst jeho amerických přátel. Měl velice úzký vztah s matkou, možná i proto, že jeho otec byl vznětlivý a svobodomyslný muž, který dával přednost spíše hospodám a dostihovým závodům, než aby se věnoval Jackovi. Přesto, onu svobodomyslnost zdědil Jack zřejmě právě po něm.

První rána v Kerouacově životě přišla už v jeho čtyřech letech, kdy mu zemřel devítiletý bratr. Jeho smrt jej natolik poznamenala, že se později promítla i do jeho literární tvorby.

Toto období - dětství a dospívání - shrnuje Jack Kerouac ve svém jednom z nejvrcholnějších, a přesto nejméně typických děl Doktor Sax. Příběh, který Kerouac napsal v roce 1959, je vlastně melancholickým, fantaskním až bizarním vzpomínáním, zhmotnělém v doktoru Saxovi, který bojuje s hadem pohlcujícím svět. Připomíná tím mimo jiné i povodně, které, když byl malý, zaplavily jeho rodný Lowell.

Na střední škole vynikal Jack Kerouac ve fotbale a atletice, přičichl ale také poprvé k jazzu a začal hodně číst. Nezanedbával však ani dívky, ale jednu z nich – Mary – velmi miloval. Stala se také později i předlohou k hlavní postavě jeho románu Maggie Cassidyová.

Po střední škole se rozhodl pro Kolumbijskou univerzitu v New Yorku, kterou zpočátku studoval se značným úspěchem. To se však mělo brzo změnit. Když objevil newyorské jazzové kluby a lákavé studentské večírky, škola šla stranou.

"Měl jsem pocit, že teprve teď všechno přijde - byla to chvíle, kdy je vám všecko jasný a nic na světě nemusíte řešit." (Na cestě)

Jack Kerouac – Beatník na cestě

V roce 1942 se Jack Kerouac dobrovolně přihlásil do amerického námořnictva a po svém návratu se v roce 1944 se poprvé setkal s vůdčími osobnostmi tehdejší tzv. beat generation. Byly jimi básník Allene Ginsberg a spisovatel a malíř William S. Burroughs. Tito nezávislí literární experimentátoři se závislostmi na opiátech a kontroverzním způsobem života se stali Kerouacovými učiteli.

Dalším představitelem beatnické generace, se kterým se pak v roce 1946 seznámil, byl Neal Cassady. A právě on jej ovlivnil nejvíc. Stal se dokonce předlohou k Deanu Moriartymu - hlavní postavě jeho nejvýznamnějšího románu z roku 1957 Na cestě - autobiografickému příběhu svobodného života, nesvazovaného konvencemi, který dodnes inspiruje čtenáře k nalézání své vlastní cesty životem. Jacku Kerouacovi přinesla tato kniha, kterou psal ručně na jednu roli papíru, obrovské uznání i od kritiků a učinila z něj legendu. Alkohol a drogy však neminuly ani jeho, a nakonec se mu bohužel staly osudnými.

Mojí chybou a slabinou nejsou moje vášně, ale má neschopnost ovládat je.

Jack Kerouac - Osamělý

Jack Kerouac, jako silně vnímavý a citlivý člověk, o sobě, i přes svou slávu, se kterou se těžko vyrovnával, neustále pochyboval. Často zažíval období těžkých depresí a pocity osamění. Ačkoli byl třikrát ženatý (jeho první dvě manželství trvala jen pár měsíců), trápilo ho vědomí, že zemře o samotě a sám sebe nazýval zuboženým papírovým žebrákem.

Jeho bolest, zoufalství, stísněnost, anebo naopak násilná veselost se odrážela i v tvorbě. Velmi naléhavý v tomto smyslu a s přízrakem blížícího se konce života je například román z poloviny 60. let Duluozova marnost. Kerouacovo alter ego Jack Duluoz v něm vypráví své ženě, čím vším a jakou přeměnou musel projít (nejenom) ve válečné době. Odehrává se na moři, ale i ve vězení při vyšetřování vraždy

„A najednou mnou zachvěl pocit, že Kerouac svou čtyřicítku o mnoho nepřežije. Taková hltavost, psychická zranitelnost, taková jednostrannost musí člověka nakonec vymačkat a Kerouac, jak jsem ho znal, nebyl schopen odvrátit se od svého zničujícího vědomí.“ (John C. Holmes, básník)

Jack Kerouac – Spisovatel prózy, poezie i cestopisů

Prvním, a zároveň nejobsáhlejším prozaickým dílem, které Kerouac napsal v roce 1950, byl román s autobiografickými prvky, který se odehrává v polovině 20. let, Maloměsto, velkoměsto. Od té doby jich napsal víc než dvacet a většina z nich byla také vydána v českém jazyce. Nejslavnější je, jak už bylo řečeno, román Na cestě z roku 1957, který však jeho osobnímu životu příliš štěstí nepřinesl.  

Je lepší být anonymním na světě než slavným v nebi.

Jack Kerouac si našel kompenzaci ve formě budhismu. Asijský vliv, a japonský zejména, se odrazil v jeho poezii. Forma 17 slabikových básní, vyjadřující vizi života ve třech řádcích – haiku – a melancholické tříveršové sloky – blues – se staly jeho oblíbeným (postupně trochu upraveným) stylem, který vysoce oceňují mnozí literární kritici. Nejlépe a beze zbytku tak uspěl například se sbírkou Kniha Haiku, která vyšla až po jeho smrti v roce 1971.

Za Kerouacova života vyšla jedna jediná básnická sbírka – Mexico City Blues.

Světluško, co spíš na téhle kytce, nechalas rozsvíceno!

Cestopisy, to byla Kerouacova parketa. Vždyť vlastně všechny jeho knihy byly takové cestopisy, ať už životem nebo třeba stopem, s ruksakem na zádech. Nejznámějším z nich byla kniha, kterou měl v tom svém ruksaku každý hippík na cestě. Dharmoví tuláci. Napsal ji v roce 1958 a na hnutí hippies měla velký vliv. Jack Kerouac byl naopak v té době, jak už jsem psala výše, značně ovlivněn buddhismem, a tak je kniha, oproti jeho ostatním, značně filozofičtější a klidnější. Dharma je pravda – motto hlavního hrdiny Japhyho Rydera, který utíká (s ruksakem na zádech) do lesů, pryč od civilizace. Předlohou byl Kerouacovi v tomto případě básník a znalec východní filosofie Gary Snyder.

Jack Kerouac – Na sklonku života

Jakkoliv se Jack Kerouac v životě neřídil žádnými konvencemi či nastavenými pravidly, cestoval sem a tam, uznával život a prožíval jej naplno, na jeho sklonku tomu tak přestalo být. Ztratil o život, a tím i o psaní, zájem. Rezignoval. Svou roli zahrál jistě i alkohol a zdravotní obtíže. Zemřel mladý ve věku 47 let dne 21. října 1969 na Floridě.

A nikdo, nikdo neví, co koho čeká, kromě beznadějných trosek stárnutí

Jack Kerouac sám sebe jako literáta přirovnával k jazzovému saxofonistovi, a stejně tak jej můžeme vnímat i my. Pozvedněme tedy pomyslně naše skleničky a připijme zvesela na jeho nedožité sté narozeniny jeho vlastními slovy:

Tak na blázny. Ztracené existence. Rebely. Potížisty. Na ty, co nezapadají do šablony. Na ty, kteří vidí věci jinak.