FILMOVÁ RECENZE: Oppenheimer – Little Boy dopadl na české kinosály

Cillian Murphy na hereckém piedestalu

Stačí se podívat na jeho filmografii a hned pochopíte, že Cillian je jedním z Nolanových dvorních herců a nedá na něj dopustit. Po letech se dokázal vyškrábat až do hlavní role a bezpochyby právem, protože ve filmu jsem měl pocit, jako by si postavu „Oppiho“ spíše oblékl, než hrál. Je třeba doplnit, že mu sekunduje plejáda známých hvězd, přičemž Nolan z nich dokázal opravdu vyždímat maximum. Co se týče herectví, bavíme se v případe tohoto filmu o úplném topu. Nezapomenu na ten okamžik, když jsem si poprvé uvědomil, že se dívám na Roberta Downeyho Jr., maskéři se na něm vyřádili takovým způsobem, že by ho snad ani vlastní rodiče jen tak nepoznali.

Robert Downey Jr. jako Lewis Strauss, foto: © Universal Pictures

Nolanovské hrátky s časem

Ani tentokrát si „rejža“ neodpustil své oblíbené časohrátky a naservíroval nám tři souběžné časové linie, mezi nimiž přeskakuje jako kamzík a je třeba trocha zvyku, aby se člověk chytl. Jedna linie je snímaná černobíle, takže to v člověku vyvolává jakýsi dokumentární look. Tady se dostáváme k velice důležité věci. Oppenheimer se vyznačuje tím, že přeskakuje mezi žánry sem a tam, přičemž největší prostor dostává žánr politického konverzačního dramatu. Na druhém místě dostáváme životopisně působící vhled do Oppenheimerova života, od studií až po jeho důchodový věk.

Můj názor

V mých očích film trošičku ztrácel už od začátku tím, jaké téma si Nolan zvolil. Stejně jako v případě snímku Dunkerk se jedná o dříve zdokumentovanou historickou událost, a já jsem toho názoru, že Christopherova největší síla tkví ve vytváření vlastních světů a příběhů. Příběh Oppenheimera sice nevytvořil, nicméně ho velice epesně upravil k obrazu svému. Jedná se o audiovizuální zážitek, kterému se jen tak něco nevyrovná. Nejsem filmový expert, ale i naprostý amatér mého formátu pozná kvalitní kameru, střih a zvuk. A co se týče zvuku, to je kapitola sama o sobě. Přišlo mi ale trošku úsměvné, že ta kulervoucí, nervydrásající a osudová hudba hrála i ve chvílích, kdy postavy vedly obyčejný rozhovor nebo se jen procházely. Nolan chtěl prostě obalit epickým zvukem každičké políčko filmu. ( ano, políčko, protože se opět natáčelo na starý dobrý analog, bejby! )

Oppenheimer, foto: © Universal Pictures

Závěr s kritickou příchutí

To, co filmu nejvíce ublížilo, byla stopáž. Tři plnotučné hodiny byly náporem nejen na moje pozadí, ale také na moji příčetnost. Opravdu se muselo tak obšírně řešit, kdo je a není komunista? Bože! Když jsem odcházel z kina, měl jsem pocit, že i uvaděč byl komouš a měl jsem chuť ho nahlásit Hooverovi.

Pak tu máme dva soudní procesy (které nejsou soudní, víme, film to zmiňoval asi jen dvacetkrát), z nichž jeden měl ten nejdětinštější důvod na světě. Ještě teď mě pálí čelo z toho facepalmu, který jsem si musel uštědřit, když ten důvod vyšel najevo. Kdyby snímek prošel půlhodinovou odtučňovací kúrou, vůbec bych se nezlobil.

A na úplný závěr malá pikantnost: můžete se těšit na dosti bizarní erotickou scénu, která vlastně vůbec není erotická, teda pokud si nepotrpíte na voyerství. Vtipné je, že i když působí bizarně, je vlastně geniální svým sdělením. Geniální jako sám pan režisér. Tak zase někdy příště. Na viděnou.